118. kapitola

    Raději jsem zavřela oči a zaměřila se na ten nový život uvnitř mě, který měl už co nevidět přijít na svět, na ten stejný svět, jenž já budu nucena záhy opustit, a který se ke mně ne vždy choval přívětivě. I když... můžu ho snad z něčeho vinit? Vždyť ten je nad naše nicotné životy povznesen, nestará se o nás, to jen my si navzájem ubližujeme a způsobujeme všechna ta hoře a neštěstí...

Ale já moc chtěla věřit, že ať už je Oropher jakýkoli, ať už se k ellith chová sebehůře, o mého syna se postará s láskou a péčí, jaké zasluhuje. Naneštěstí vztah, který měl s Thranduilem, mi v tomhle mnoho nadějí nedával, a pokud náš lísteček bude povahou po nás, pak jejich soužití nebude nejspíš příliš idylické. Mohla jsem jen doufat, že se král mezitím umoudří a nebo že náš syn bude natolik silnou osobností, že se jím nenechá ovlivnit a půjde si svou vlastní cestou.

Tohle bych mu moc přála... aby jeho cesty byly vždy zelené a zlaté... A třebaže se nedalo očekávat, že budou zcela prosté trápení a bolesti, byla jsem si jistá, že bude natolik houževnatý, aby se s tím dokázal porvat. Zelené a zlaté... Tak jako listy stromů Eryn Galen a Lórienu... mých dvou domovů... A kdoví které místo bude jednou nazývat domovem on.

„Jeho jméno...“ pronesla jsem opět nahlas, když jsem přestála další záchvat křečí, které mezitím zesílily natolik, že jsem měla pocit, že můj okamžik musí již zanedlouho nadejít.

A přestože se mi zdálo, jako kdybych byla zevnitř rvána vedví, zdržela jsem se až dosud jakéhokoli křiku. Jednak proto, že mne to nebylo hodno, a pak... nechtěla jsem, aby si náš lísteček pamatoval můj hlas právě takto... zabarvený bolestí a plný strachu z toho, co mne čeká...

„Ano?“ vybídl mne Gelmir, abych pokračovala.

„Chtěla bych mu dát aspoň jméno... Zelený lístek... Legolas... Aby věděl, že právě pod mohutnými zelenými korunami stromů Eryn Galen je jeho pravý domov...“ vypravila jsem ze sebe poněkud zadýchaně a zdálo se, že i léčiteli se tohle jméno zamlouvá, neboť ho po mně zamyšleně zopakoval.

„Tak Legolas... Nu, uvidíme, zda s tím bude Jeho Veličenstvo souhlasit, avšak je to rozhodně dobré jméno... hodné budoucího krále této říše...“ schválil mou volbu a já se navzdory okolnostem šťastně pousmála.

Jednou dokážeš velké činy, Legolasi... prorokovala jsem mu v duchu. A snad se jednou dočkáš i toho, že spolu všichni budou žít v míru... že všechny války jednou skončí a tenhle svět bude opět tím zaslíbeným místem, jakým ho pro nás Ilúvatar stvořil...

„Již to nepotrvá dlouho,“ ozval se Gelmir a já přisvědčila.

Nedalo se říct, že bych zrovna pospíchala, aby už bylo po všem, a to navzdory rostoucím bolestech a dost výraznému diskomfortu, který jsem zakoušela. Ale vzhledem k životu, jaký jsem vedla, se to zdálo být jen patřičné, že mne tyto pocity budou sprovázet až do samého konce...

„Mé zbraně...“ vzpomněla jsem si náhle. „Chtěla bych, aby je jednou dostal... Byl to dar od Thranduila a vždy pro mě byly proto výjimečné...“

„Dobrá, budu to tlumočit Jeho Veličenstvu,“ ujistil mne Gelmir bez valného zájmu. „Nyní se však musíš soustředit... a jakmile ucítíš novou vlnu stahů, pořádně zatlačíš, rozumíš?“ instruoval mne a já mlčky přikývla.

Zelené a zlaté... jako lístky starobylých stromů dvou mocných říší... problesklo mi hlavou, když na mne přišly další křeče, tentokrát tak silné, že jsem se musela kousnout do rtu, abych nevykřikla nahlas. V ústech jsem okamžitě ucítila lehce slanou chuť vlastní krve a byla za ni celkem i vděčná, neboť aspoň trochu zvlhčila má strašlivě vyprahlá ústa.

„No tak, elleth!“ sevřel Gelmir hrubě mé rameno, aby mne trochu probral. „Hodláš si to snad vychutnávat až do zítřka?! Musíš přece tlačit! Víc!“ pobízel mne nevlídně a já se mu navzdory takřka ochromující bolesti snažila vyhovět.

Zelené a zlaté...

V mysli mi vytanuly vzpomínky na můj život v Lórienu... pod zlatavými korunami mocných mallyrn jsem si kdysi troufla snít... jen aby se všechny mé sny během chvilky rozplynuly jako přelud, kterým ve skutečnosti byly... Všechno bylo v mžiku pryč... včetně veškerých mých nadějí... a já se musela zvednout ze země, kam mne osud srazil, a začít znovu... A ačkoli jsem si nemyslela, že to bude ještě někdy možné, pod zelenými velikány Eryn Galen jsem časem začala opět doufat... doufat, že to zlatavé pokušení, které jsem střetla, není jen dalším bláhovým snem...

„Již se blíží další, tak hleď pořádně zabrat!“ upozornil mne Gelmir ostře, aniž by mi dopřál čas se aspoň trochu vzpamatovat. „Tohle přece zvládají ellith odedávna! A nebo snad chceš, abych tvému synovi musel pomoct na svět sám?! Tak dělej!“

Mé tělo opět zachvátily křeče a zatímco jsem poslušně tlačila, myšlenkami jsem byla někde docela jinde.

Zelené a zlaté... Zelená jako naděje, která nesmí nikdy umřít... a zlatá jako sny, které se během našich životů mnohdy tak marně pokoušíme naplnit... Tolik bych si přála, abych až se ohlédnu teď, na konci své cesty, abych ty lístky mohla opět spatřit... lehce ševelící ve větru, věční vypravěči našich příběhů...

A kdoví... třeba budou jednou někomu vyprávět i ten můj...