119. kapitola

    „Co s ní ten orčí syn u všech Valar prováděl?! A kde vůbec je?! Jak ji tu mohl v tomhle stavu nechat samotnou?!“

Ten nasupený hlas patřil nad vší pochybnosti Lindirovi a ačkoli jsem byla strašlivě zemdlená, přesto jsem se na něj pokusila pousmát, potěšená, že je vážně naživu a že mne ještě neopustil. On si toho však zřejmě nepovšimnul, protože dál pokračoval v tom svém rozčileném monologu.

„Jak jsi mohla dopustit, aby ji takhle zřídil?! Tohle přece není práce léčitele ale prachsprostá řezničina!“ vyštěkl na kohosi v místnosti a jakmile ta elleth promluvila, poznala jsem v ní okamžitě Indis, třebaže zněla nezvykle zaraženě.

„Není to moje vina! Já už ji tu takhle našla!“ ohradila se chabě, čímž Lindira ještě více popudila.

„A kde jsi byla po celou tu dobu?! Tos ji tu s ním nechala docela o samotě?!“ nezamlouvalo se mu to ani trochu.

„On mi to nařídil, tak co jsem mohla dělat?“ skoro vzlykla Indis a já se jí ani nedivila, neboť rozlícený Lindir vzbuzoval celkem respekt. A to jsem si tehdy, jak mne opakovaně ošetřoval, myslela, že je vytočený na nejvyšší možnou míru!

„Když jsem si všimla, že odešel, tak jsem se chtěla přesvědčit, že princezna nic nepotřebuje, ale jen co jsem vstoupila dovnitř a spatřila ji...“ Tady se Indis zajíkla, zjevně dosud v šoku ze stavu, v jakém mne nalezla. Ostatně já byla v šoku také, ale z opačného důvodu, totiž že jsem ještě naživu.

Mlhavě jsem vnímala, že mne Lindir omývá, a hrozně moc jsem se chtěla zeptat, kde je Legolas a jestli je pořádku, ale nedokázala jsem pohnout rty natolik, abych ze sebe vypravila byť jen hlásku.

„Musela si v jeho rukou vytrpět své!“ ucedil léčitel zlostně, zatímco mne neskonale jemně vyšetřoval, zřejmě aby zjistil rozsah škody, kterou Gelmir napáchal. „Tohle se bude muset zašít, jinak to krvácení nikdy nezastavím... A tady taky...“ mumlal si spíše pro sebe, jeho ruce příjemně teplé na mém prochladlém těle.

„Bude v pořádku?“ hlesla Indis a podle jejího tónu jsem usoudila, že se cítí provinile. A Lindir se rozhodně neobtěžoval jí to vymlouvat.

„Snad ano, ale ztratila spoustu krve,“ pronesl ustaraně. „Přidrž ji... opatrně...“ nakázal jí vzápětí a Indis bez protestů uposlechla. „Štěstí, že o sobě zatím neví... v tomhle stavu bych se jí bál dát nějaké tišící byliny...“ prohodil, než se pustil do toho svého šití.

Cítila jsem ho, to ano, ale pouze jako podivné bodání a cukání, natolik jsem ještě nebyla při smyslech, aby mne to nějak zásadně trápilo.

„Ještě že jsi tu byl... opravdu nevím, co bych si jinak počala,“ přiznala Indis šeptem, na což Lindir zareagoval pohrdavým odfrknutím.

„Divím se, že jsi pospíchala za mnou, když máte tak schopného léčitele! Který se navíc těší králově plné důvěře!“ neodpustil si jí připomenout a ona si nešťastně povzdechla.

„Já... běžela jsem nejdřív za ním...“ hlesla zdrceně. „Nevěděla jsem... jak bych taky mohla...?“

„O čem to mluvíš?“ vyzvídal Lindir, aniž by ustal ve své práci. „Co se stalo?“

„Než jsem ho dostihla, vešel ke králi... samozřejmě, že jsem se tam chystala vtrhnout, abych ho zburcovala, ale pak jsem zaslechla... Oh, Valar...“ A Indis se rozštkala, naprosto vyvedená z míry tím, čeho byla svědkem.

„Co jsi zaslechla?“ chtěl vědět Lindir a když se mu nedostalo okamžité odpovědi, pobídl ji o něco důrazněji. „Tak hovoř přec, elleth!“

„On to podle všeho udělal schválně... aby se jí zbavil...“ špitla má společnice, její hlas prozrazující, jak velmi jí toto zjištění otřáslo.

„Co to povídáš?!“ obořil se na ni léčitel a na okamžik se mi dokonce přestal věnovat. „Poslyš, tohle je důležité... řekni mi teď přesně, co jsi slyšela! O čem spolu ti dva hovořili? Tak mluv přece!“

„Já... já už ani nevím...“ vykoktala Indis, zaskočená jeho příkrým dotazem. „Něco o tom, že už se o ni Gelmir postaral... a že už nebude více špinit králův rod svým mrzkým původem... Co tím mysleli? Co proti ní mají?“ nechápala, zato Lindir tomu nepochybně rozuměl až příliš dobře.

„A dál?“ zjišťoval ustaraně. Nejspíš jak mu došlo, že se zapletl do něčeho, do čeho neměl, což by se mu mohlo velice snadno vymstít.

„Pak už jsem pospíchala za tebou,“ hlesla má společnice nešťastně. „Je mi líto, že jsem tě do toho zatáhla, ale nevěděla jsem, na koho jiného se obrátit.“

„Jsem rád, že jsi za mnou přišla,“ ujistil ji ihned. „Jen se divím, že jsi to nenechala být... ne každý by riskoval králův hněv kvůli cizí elleth. A možná i svůj život.“

„Musela jsem přece něco udělat, nejsem žádná vražednice!“ považovala to Indis za naprostou samozřejmost. „Navíc vím, že by mi král nikdy neublížil! A určitě nechtěl uškodit ani lady Lothíriel... to jen že byl tak rozlícený... Ale až se upokojí, jistě ho to bude mrzet...“

„To nepochybně!“ ucedil Lindir skepticky. „Ještě mi pověz... mluvila jsi o tom ještě s někým jiným? Řekla jsi někomu to co mně?“ vyzvídal naléhavě a Indis ho rychle ubezpečila, že s nikým.

„Výborně,“ zdálo se, že to léčitele aspoň trochu upokojilo. „A teď mě pozorně poslouchej, protože nemáme moc času...“