111. kapitola

    „Zbraně, má paní?“ podivila se Indis upřímně mé žádosti. „Copak Vás to zase napadlo? To se vážně domníváte, že Vás v tomhle stavu vezmu ven na cvičiště?“

A proč by ne?! A rovnou se mi tam můžeš postavit coby terč! ucedila jsem v duchu zlostně, nahlas jsem to však neřekla. „Ovšemže ne. Jen bych se chtěla ujistit, že jsou v pořádku,“ vymluvila jsem se, protože jsem jí nehodlala vysvětlovat, čím jsou pro mě ty zbraně tak výjimečné a za jakých okolností jsem je dostala.

„Není důvod, proč by neměly být! Jsou bezpečně uložené v truhlici a tam také zůstanou, dokud Jeho Veličenstvo nerozhodne jinak!“ prohlásila Indis lehce netrpělivě. „A Vy byste udělala lépe, kdybyste se starala spíše o své zdraví!“ dodala ještě příkře, její kdysi občas i uctivý tón dávno tatam, nyní to byla ona, kdo velel, a já neměla na vybranou, než ji poslouchat.

„Já vím, Gelmirovi se nelíbí má pohublost!“ utrousila jsem kousavě, avšak ona mou poznámku přešla bez povšimnutí.

„Váš termín se blíží, má paní, a Vy byste měla raději popřemýšlet, zda pro svého synka nepotřebujete ještě něco přichystat. A nebo pro sebe, kdybyste snad věděla o něčem, co by Vám ty nadcházející chvíle mohlo ulehčit,“ pravila, její chladný hlas v podivném rozporu s jinak docela pozorným návrhem.

Chvilku jsem o tom přemítala, ale jelikož kromě prince mi nepřišlo na mysl už nic, co bych si přála, zamítavě jsem zavrtěla hlavou.

„Máš ty sama nějaké děti?“ překvapila jsem nás obě spontánním dotazem a Indis si dala notně načas, než se mi ho uráčila zodpovědět.

„Ne, nemám,“ přiznala neochotně a ještě s menší ochotou mi vzápětí potvrdila mé podezření, že ani nemá žádného chotě či vážnou známost.

„Ale jistě jsi už aspoň byla někdy zamilovaná,“ pokoušela jsem se s ní umíněně navázat nějaké pouto, jenže ona téhle mé snaze zatvrzele odolávala.

„Měla jsem až příliš povinností, než abych si mohla dovolit podobným způsobem marnit čas,“ sdělila mi přezíravě, ale mně připadalo, jako kdybych v tom zachytila i jistý smutek.

„To se ti ani nikdy žádný ellon nezalíbil?“ vyzvídala jsem tvrdošíjně dál, trochu nervózní z představy, že by mohla vyslovit princovo jméno. Ovšem ona i tohle popřela.

„Má teta mne držela velice zkrátka... až později jsem pochopila proč. A byla jí za to náležitě vděčná,“ rozhovořila se nečekaně, zrovna když už jsem se to chystala vzdát. „A nyní... nyní něco takového naprosto nepřichází v úvahu,“ dodala ještě skoro s povzdechem.

„Kvůli králi?“ hádala jsem, protože jsem vážně pochybovala, že by si podobné násilí činila jen kvůli mně.

„Ano,“ přisvědčila stručně, ale třebaže jsem jí dopřála dostatek času, žádné vysvětlení mi nenabídla, a tak jsem pokračovala ve svém vyptávání.

„Myslíš, že by mu to vadilo? Jestli spolu nemáte žádný vztah, tak mu přece může být jedno, s kým se stýkáš. Je to přece především tvůj život!“ zkoušela jsem ji proti králi nenápadně popudit, ale ona na nějakou vzpouru neměla ani pomyšlení.

„Já plně důvěřuji jeho úsudku,“ prohlásila bez sebemenšího zaváhání. „Ostatně by teď ani nebylo moudré navazovat nějaké vztahy, když jsme ve válce. A jsem si celkem jistá, že až bude po všem, on sám mi někoho vhodného vybere.“

„Tohle ti slíbil?“ skoro jsem se jí vysmála. „Vážně pochybuji, že by se něčím takovým obtěžoval! Navíc mu určitě i víc vyhovuje, když jsi nezadaná! Aspoň tě tak může lépe ovládat!“ byla jsem pro jednou zcela upřímná, ovšem pochybovala jsem, že to Indis ocení. Což byl ostatně můj záměr, protože jsem doufala, že když se mi ji podaří vyvést z míry, třeba se opět prořekne.

Jenže ona tentokrát s odpovědí nijak nepospíchala a když už konečně promluvila, zněla k mému zklamání poměrně vyrovnaně. „On mne nepotřebuje ovládat, neboť ví, že jsem poslušná jeho vůle. Stejně jako Vy, ať se Vám to zamlouvá či nikoliv,“ neodpustila si mi ještě uštěpačně připomenout, jak bezvýchodná má současná situace je. Až moc dobře si totiž uvědomovala, že ačkoli jsem chotí prince, má pozice je ještě nicotnější než ta její, skutečnost, která ji podle všeho náramně uspokojovala.

Muselo jí přinášet notné zadostiučinění, že ač jsem se na rozdíl od ní honosila šlechtickým titulem a urozeným původem, v říši jejího krále jsem byla naprosto nikým. A možná i právě proto ho tak nekriticky obdivovala, neboť čím více mne ponížil, čím méně práv mi ponechal, tím se ona mohla cítit nadřazeněji a tím méně uctivé bylo její chování. Jen jsem si nebyla jistá, jestli to Oropher dělal už přímo s tímhle úmyslem a nebo se jednalo o pouhou náhodu. Neboť jedno mi stále nešlo na rozum – proč by se tak namáhal, aby proti mně Indis poštval... co tím mohl sledovat? A čím pro něj vůbec byla tak výjimečnou?

Možná by o tom něco věděl Lindir, jen kdyby se mi naskytla příležitost s ním promluvit. Avšak proti veškerým nevítaným návštěvám tu na chodbě stále hlídkovala dvojice vojáků, která by ho spolehlivě zastavila, kdyby se náhodou ještě někdy zjevil na prahu.

Ostatně kdoví, jestli se tak už nestalo. Indis se sice tvářila, jako kdyby o něm od onoho incidentu pranic neslyšela, ale třeba to přede mnou akorát tajila a Lindir se teď díky ní nacházel v nějaké kobce, přesně jak mu to slibovala. Ano, to se zdálo jako celkem pravděpodobné vysvětlení, proč se tady navzdory svému předchozímu odhodlání znovu neukázal. Leda že by – a už při tom pouhém pomyšlení se mi srdce sevřelo úzkostí – se o něj mezitím postarali podobně jako o Amrase...