113. kapitola

    Nedlouho po králově odchodu se opět objevila Indis a Gelmir s ní chvíli rozmlouval, zřejmě aby jí předal nové instrukce, ale tomuhle rozhovoru jsem se už porozumět nesnažila. Místo toho jsem hloubala nad tím, co jsem právě vyslechla, a čím déle jsem o tom přemýšlela, tím znepokojenější jsem byla. Navíc jsem si začala naplno uvědomovat, že jsem docela v pasti, odkázaná na milost a nemilost krále, bez jediné spřízněné duše, u které bych mohla nalézt nějaké zastání.

Bezděčně jsem si přitom vybavila Almielina slova, že ještě budu litovat, že ji posílám pryč, a musela jsem jí dát opožděně za pravdu, neboť s odstupem času bylo naprosto zjevné, že to byla hrubá chyba. Chyba, které jsem se dopustila přesně podle králova plánu, jelikož on moc dobře věděl, že udělám cokoli, abych ji před ním ochránila. A to se mi ostatně i podařilo, aspoň tímhle jsem se uklidňovala, že již byla mimo jeho dosah a on jí neměl jak ublížit. Co ovšem bude se mnou a s princem, to nejspíš opravdu věděli jen samotní Valar.

„Ach, Amrasi...“ vydechla jsem sotva slyšitelně to drahé jméno, jako nějaké zaklínadlo, a na moment jsem zcela bláhově zadoufala, že se znenadání objeví, tak jako tehdy venku, aby mne zachránil. Ale nic takového se samozřejmě nestalo, pouze Indis se mne optala, zda nechci přinést něco k pití.

Skoro jsem měla nutkání říct si o další dávku bylinného odvaru, který by mne spolehlivě navrátil do stavu blažené dřímoty, kamsi na mlžné rozhraní snu a skutečnosti, kde vše bylo o tolik snazší a čas plynul o tolik rychleji než při plném vědomí. A další dny byly ještě horší. Neboť mi stále nebylo dovoleno opustit komnaty ani nic kloudného dělat, takže jsem i nyní byla nucena trávit dlouhé hodiny na lůžku, akorát teď mne během toho navíc sužovaly starosti a výčitky a obavy z budoucnosti, díky kterým jsem se propadala čím dál hlouběji do bezedné studně beznaděje.

„Nesmíte se tomu tak poddávat, má paní!“ ztrácela už se mnou Indis občas trpělivost. „Je přirozené, že máte strach z neznámého, ale však na to nebudete sama!“

„Že ne?!“ oponovala jsem okamžitě a na chvíli jsem ustala se cviky, které jsem pod jejím dohledem prováděla, to abych se prý rychleji dostala zpět do formy. „Nevšimla jsem si, že by mne tu obtěžovaly zástupy Eldar, ale možná jsem je jen přehlédla, protože jsem slepá!“

„A co kdybych Vám řekla, že je tu jistý list určený pro Vás? Zlepšilo by Vám to náladu?“ otázala se mě zdráhavě po krátké odmlce, kdy zjevně přemítala, zda mi o něm říct, a já ustrnula, jak jsem se bála uvěřit svému štěstí.

„List pro mne? Od prince?“ vyzvídala jsem takřka bez dechu, avšak zas až tak dobrou zprávu pro mne Indis neměla.

„Od lorda Elronda. Ale i to je milé, ne?“ pokoušela se zmírnit mé zklamání a přestože měla samozřejmě pravdu, ani tak jsem se mu nedokázala úplně ubránit.

„To ano...“ přisvědčila jsem poněkud sklesle.

„Výborně. Proč tedy nedokončíte své cvičení a já Vám pak naservíruji svačinu a přečtu Vám ho?“ navrhla Indis, stále tím optimistickým tónem, který mi z nějakého důvodu lezl na nervy ještě víc, než ta její předchozí odtažitost.

Byla jsem teď vůbec dost náladová, jen jsem netušila, zda za to může vysazení oněch bylin, můj stav a nebo je to následkem té izolace. Někdy mi už něčí společnost chyběla tak moc, že jsem měla nutkání vyběhnout na chodbu a oslovit vojáky, kteří tam hlídali, jen abych slyšela jiný hlas než ten Indisin nebo Gelmirův. Jenže jsem si byla docela jistá, že mají přísný zákaz se se mnou pouštět do řeči, a proto jsem se o to ani nepokoušela.

O to dychtivěji jsem hltala každičké slovo z lordova listu, v němž se dotazoval, jak se mi daří a zda jsem spokojená, a jeho zájem byl jako záblesk světla v mých jinak černočerných dnech. A když později nastaly chvíle, kdy se mě opět zmocňovalo zoufalství, byl to právě jeho zájem, který mi přinášel útěchu, vědomí, že ač jsou mí přátelé daleko, nejsem docela sama a že kdyby bylo nejhůře, naleznu u nich útočiště.

Už si ani pořádně nevybavuji, co jsem Indis nadiktovala v odpověď, a i kdyby ano, kdoví, kolik z toho do mého listu vůbec napsala. Vlastně na tom ani tolik nezáleželo, neboť jsem si samozřejmě netroufala zmínit nic z toho, co se během těch posledních týdnů událo. Vlastnoručně jsem ho pak aspoň podepsala a Indis mi přislíbila, že zařídí, aby se dostal mezi ostatní písemnosti určené pro Imladris. Jen si nebyla jistá, kdy odejde, neboť cesty teď byly značně nebezpečné a Oropher se proto zdráhal vysílat posly, pokud to nebylo vyloženě nezbytně nutné.

Zas až tolik mne to netrápilo, neboť v mém dopisu stejně nic důležitého nebylo. Jen prázdné fráze, z nichž ani Elrond nebude schopen nic vyčíst. Kdoví, jak by reagoval, kdybych mu napsala, že Amras a nejspíš i Lindir jsou po smrti a já se stala vězněm, který nesmí skoro nic. K čemu mi teď byly všechny ty lekce s Erestorem? K čemu hodiny diplomacie, historie a tance, na kterých tehdy tak neústupně trvali? Jako kdyby mne snad něco z toho mohlo nyní zachránit!