112. kapitola

    „Tak jakpak se daří tvé svěřence, Gelmire?“ rozpoznala jsem kdesi nad sebou Oropherův hlas a skoro se mi zdálo, jako kdybych v něm zachytila náznak zadostiučinění. Také jsem si to ovšem mohla jen namlouvat, neboť hlava mě už zase třeštila tak ukrutně, jako kdyby se mi měla každým okamžikem rozskočit.

Byla jsem si celkem jistá, že jsou tomu na vině ty odporné byliny, a nejednou jsem před královým léčitelem vyjádřila své obavy, zda nejsou v mém stavu nebezpečné, ale on mě pokaždé lehce uraženým tónem ujistil, že by si v žádném případě nedovolil mi dát něco, co by mohlo mě nebo mého syna ohrozit. A skutečně se nezdálo, že by na toho malého měly nějaký negativní dopad, naopak mi připadalo, že je čilejší než kdy předtím, zato já byla stále mátožná a zemdlená, navzdory tomu, že jsem většinu dne prospala. Gelmir mi tvrdil, že je to zcela přirozené a že se tím nemám nechat znepokojovat, což nebylo zas tak obtížné, neboť jsem nikdy nebyla vzhůru dostatečně dlouho, abych snad něco takového zvládla.

Ostatně i nyní jsem měla co dělat, abych znovu neusnula, můj úkol o to obtížnější, že jsem před oběma ellyn předstírala spánek, jelikož mě zajímalo, o čem budou hovořit. Chvílemi se mi to sice moc nedařilo, ale to, co jsem zachytila, mi i tak stačilo.

„Celkem dobře, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Gelmir a výjimečně si ani nepostěžoval, že málo jím. „Akorát bych už doporučil omezit ty byliny... přece jen jí do porodu zbývají nanejvýš dva týdny, tak aby do té doby stačila nabrat síly...“

„Copak ji to pospávání tak vyčerpává?“ neodpustil si král uštěpačnou poznámku. „Navíc jsi jí ty dávky už jednou snižoval a podle toho, co mi hlásila Indis, začala být naše drahá princeznička dosti všetečná a neodbytná. Ještě že jsme ji mezitím přestěhovali sem, neboť by bylo mrzuté, kdyby chtěla někomu něco vyprávět...“

„A vadilo by to vůbec?“ projevil léčitel své pochybnosti. „Beztak ji všichni považují za značně labilní, tudíž i kdyby někomu něco řekla, tak ji nejspíš nebudou brát vážně.“

„Nejspíš?“ zopakoval po něm král s patrnou nevolí. „Na to tvé nejspíš se nehodlám spoléhat, rozumíš?! Už takhle je celá ta situace dosti složitá a poslední, co potřebujeme, jsou další komplikace!“

„Chápu, ale tohle věčné polehávání se nepříznivě podepisuje na její kondici,“ trval Gelmir navzdory Oropherově nesouhlasu na svém. „Nemůžete očekávat, že Vám bude schopná bez obtíží porodit vnuka, když v současné době sotva zvládne vstát z postele. Musí se více hýbat, jinak jí svaly ještě více ochabnou, a jaké to má pak následky, jste již přece zažil.“

„Nu, dobrá! Jenom doufám, že to dítě bude opravdu chlapec! Tahle říše potřebuje schopného následníka trůnu a tím Thranduil rozhodně není!“ ucedil zlostně a já měla co dělat, abych dál nehybně ležela a neodsekla mu na to něco ostrého. „Ten jeho zpropadený soucit a empatie! Jako kdyby ani nebyl mé krve!“

„Ale lid ho má celkem rád...“ pronesl Gelmir významně.

„Vážně?!“ opáčil Oropher posměšně. „Lid má především rád vítěze a tím on nikdy nebude! Uvidíme, jak moc ho ještě budou mít rádi, až se navrátí z boje pouze s malou hrstkou přeživších! Již minule skoro proklínali jeho jméno, tak schválně, s jakou ho přivítají tentokrát! Pokud se tedy vůbec navrátí!“

Po tomhle mi div nevyhrkly slzy. Částečně úlevou, že je snad dosud naživu, ale hlavně lítostí, že ho jeho otec takto zatratil a kdoví, jestli ho i úmyslně neposlal na smrt. V tu chvíli jsem více než kdy předtím toužila vyrazit mu na pomoc, splnit onu přísahu, kterou jsme si kdysi dali... a na kratičký prchavý okamžik jsem proklínala svůj stav, jenž mi v tom bránil... jenž mi tak bolestivě připomínal, že navzdory všem svým snahám jsem pořád jenom elleth...

Pouhá elleth ve světě ellyn... vybavila jsem si s trpkostí Indisina slova a nemohla si nepomyslet, jestli nakonec neměla pravdu ona. Že je naprosto lhostejné, jak moc se snažím, protože stejně nemohu nikdy uspět... ne doopravdy...

„Kdyby se náhodou nevrátil, byl byste ušetřen jistých vysvětlování...“ prohodil Gelmir tónem, který se mi nechtěl ani trochu líbit. Jako kdyby navrhoval, aby... Ale ne, to byl jistě nesmysl, něco takového by si určitě nedovolil! A nebo snad ano?

„Jak se opovažuješ?!“ nezamlouvala se jeho slova ani samotnému králi. „Jakkoli jsem Thranduilovým jednáním zklamán, pořád ještě je to můj syn, na to nezapomínej!“

„Ovšem, můj pane,“ přisvědčil léčitel o poznání krotčeji. „Jaké jsou tedy Vaše rozkazy?“

Král chvíli mlčel, zatímco já ho se zatajeným dechem mlčky zapřísahala, aby neudělal nic, co by princi uškodilo. Vždyť se přece ještě docela nedávno strachoval, abych ho neohrozila zprávami o Amrasově smrti, tak jak se může nyní chovat tak lhostejně?! Copak to tehdy vůbec nic neznamenalo?!

„Počkáme, až s jakou se navrátí... zda bude na místě oslavovat či oplakávat...“ pravil Oropher po delší odmlce hlasem prostým jakýchkoli emocí. „Jeho život je nyní v rukou Valar, tak nechť nám předvedou, nakolik si jej cení!“

„Jak si přejete,“ byl s tím Gelmir okamžitě srozuměn. „A ona?“ zeptal se ještě a já hned vzápětí ucítila, jak se mi do tváře zabodly dva páry zkoumavých očí.

„Její život je zase v tvých rukou... a já věřím, že mou důvěru nezklameš...“