20. kapitola
„Jednou jsi učinila svou volbu, Riel, a měla by ses toho rozhodnutí držet,“ pronesl Amras v náznaku výtky. „Podobné rozjímání ničemu neprospěje, ostatně pokud s tebou Valar mají skutečně nějaké úmysly, jistě povedou tvé kroky tak, abys onen osud naplnila.“
„To, že vzali svůj dar zpět, hovoří spíš o tom, že se ke mně už docela obrátili zády,“ odvětila jsem rozmrzele.
„A nebo prostě jen usoudili, že jsi nyní schopná zvládnout to i bez nich,“ viděl to Amras z té lepší stránky.
„Asi mi ani nic jiného nezbude…“ zamumlala jsem a ještě o něco pevněji jsem sevřela svůj luk, čerpajíc sílu z toho mně drahého předmětu. „Je vůbec bezpečné jít teď na střelnici? Pochybuji, že by král ocenil, kdybych nedopatřením zranila některého z jeho vojáků.“
„Neměj obavy, vždyť se slaví, klidně se s tebou vsadím, že tam nebude ani noha,“ nedělal si s tím můj druh starosti. Ale tak docela pravdu neměl.
Ještě jsme ani nedorazili na místo, když se za námi ozvaly rychlé kroky a vzápětí dost nasupený hlas Almiel. „Co si myslíš, že děláš?! Riel potřebuje odpočívat a ty ji vláčíš kdoví kam! Máš vůbec rozum?!“
„Dobrý den i tobě, Almiel,“ pozdravil ji Amras klidně, jako kdyby nic neřekla. „Jdeme si jen krátce zastřílet, chceš se k nám přidat?“
Jeho pozvání ji na okamžik tak zaskočilo, že se nejdřív nezmohla ani na slovo. Naneštěstí jí to nevydrželo dlouho. „To tedy nechci! A rozhodně nepřipustím, abys takhle nezodpovědně ohrožoval Rielino zdraví!“
„Nevidím žádné ohrožení v tom, když si párkrát vystřelí z luku. Lepší, než když bude sedět v komnatě, ponořená do neveselých úvah o své budoucnosti.“
„Ty ovšem nejsi léčitel, abys mohl posoudit, zda je to vhodné! Proč se radši netrénuješ v boji, abys to pak mohl použít proti nějaké elleth, a nás nenecháš na pokoji?!“ vybídla ho Almiel jízlivě.
„Nikdy jsem žádné elleth neublížil, Almiel. Ale chápu, že je pro tebe snazší mě odsoudit.“
„A já zase chápu, že pro tebe bylo snazší utéct!“ odsekla sladce a vzápětí jsem zaslechla její poplašené nadechnutí, zřejmě jak ji Amras popadl do svých paží.
„Byl bych se tě tehdy zeptal, jestli půjdeš se mnou… ale nechtěl jsem tě přivést do řečí! Copak nechápeš, že jsem se jen snažil, abys byla konečně volná?! Abys mohla začít znovu s někým jiným?!“ Amrasova sebekontrola polevila pod náporem Almieliných obvinění, tak bolestných od někoho, na kom mu podle všeho stále velmi záleželo.
Připadala jsem si tam v tu chvíli strašlivě nadbytečná, ale nechtěla jsem na sebe upozorňovat, když už to vypadalo, že by si ti dva konečně mohli všechno vyříkat. Přinejmenším se zdálo, že jeho upřímný tón proniká dokonce i do Almieliny hněvem zatemnělé mysli.
„Vždyť jsi odjel bez jediného slova! Bez rozloučení! Jako kdybych ti za něco takového ani nestála! A přitom jsi mi slíbil, že mě budeš chránit!“ Vyčítavý hlas prozrazoval její bolest, kterou ani vztek nedokázal plně zakrýt.
„Odjel jsem, protože jsem neměl na výběr,“ řekl Amras prostě. „Nerozloučil jsem se, to je pravda, ale uklidňovalo mě vědomí, že ti již nic nehrozí… v tomhle ohledu jsem svůj slib splnil.“
„Takže je to pravda? Že jsi Celegorma…“ Raději to nedopověděla, nebylo to ostatně zapotřebí.
„Byl to jediný způsob, jak dodržet slovo, které jsem ti dal.“ Prosté konstatování, které bylo silnější než jakákoli vyznání lásky. A zdálo se, že i na Almiel to zapůsobilo. Ovšem jen nakrátko.
„Možná jsi mě uchránil od Celegormových surovostí, ale ne řečí, které se po tvém náhlém odjezdu začaly šířit! Nejhorší bylo, že tomu uvěřili i tví rodiče! Dovedeš si představit, jak mi tehdy bylo?!“ vmetla mu nenávistně do tváře.
„A co se povídalo?“
Trpké zasmání. „Že jsem Celegorma otrávila, abych mohla svést tebe! Nejasnosti kolem jeho smrti tomu ještě nahrávaly, všichni přece věděli, jak chrabrý bojovník to byl! A když mi tví rodiče spílali, že to já jsem tě vyštvala z domova, nemohla jsem jinak, než uvěřit, že jsi to nízké mínění o mně sdílel. A možná… možná jsi všechny ty řeči dokonce sám začal…“
„Almiel…“ Lítost a něha se mísily v tom jediném slovu, slovu, které ji nadobro zlomilo. Když se znenadání srdceryvně rozvzlykala, doufala jsem jen, že Amras nezklame a poskytne jí útěchu, kterou tak zoufale potřebuje.
Jenže hned z jejích dalších slov jsem pochopila, že zatím není připravená ji přijmout. „Byla bych tě následovala, ať bys šel kamkoli, jen kdyby ses obtěžoval zeptat. Všechno mohlo být docela jinak…“
„A co kdybych se zeptal teď?“
„Na to už je příliš pozdě,“ popotáhla hořce. „Už nejsem tou nevinnou elleth, kterou jsi v Lindonu poznal. Už ti nemám co nabídnout.“
„Čas nás poznamenal oba, Almiel, ale to přece neznamená, že nemůžeme opět nalézt společnou řeč… a zalíbení jeden v druhém… Vždyť v jádru jsme stále stejní…“ pokoušel se ji Amras přesvědčit avšak bez úspěchu.
„Pouze čas ukáže, jestli je tomu opravdu tak,“ odvětila cynicky a jako kdyby na mne a svůj úmysl mě odvést dočista zapomněla, chvatně se vzdálila. Zřejmě si nevěřila natolik, aby setrvala v Amrasově společnosti byť jen o chviličku déle.
