13. kapitola

    Jen ať to není král! vyslala jsem úpěnlivou modlitbičku k Valar, zatímco jsem bez hnutí ležela pod princem a snažila se ztišit svůj vášní ztěžklý dech.

To Thranduil se ani nenamáhal napřímit. „Ano?!“ houknul pouze nevlídně směrem ke dveřím, aby tomu vetřelci, ať už to byl kdokoli, dal jasně najevo, že nepřichází zrovna vhod.

Předpokládala jsem, že to dotyčného zaručeně odradí, ale takové štěstí nám nebylo dopřáno.

„Nerad Vás vyrušuji Výsosti, avšak král si žádá Vaši neodkladnou přítomnost,“ zvěstoval ten ellon odhodlaným tónem, který prozrazoval, že si raději pohněvá prince než prchlivého Orophera.

„Dobrá, vyřiď mu, že hned přijdu,“ odvětil Thranduil, ovšem ani s tím nebyl králův posel srozuměn.

„Mám Vás prý přivést bez meškání, jedná se o naléhavou záležitost,“ upozornil se zřetelnými rozpaky.

„Jak jinak!“ zamumlal princ sotva slyšitelně. „Počkej na mě venku, za chvíli jsem tam.“

„Jak si přejete, Výsosti,“ oddychl si onen ellon a podle všeho si pospíšil, aby se co nejdříve klidil z dosahu případného princova hněvu, pravděpodobně zvyk, který pochytil během své služby u krále.

„Co asi může chtít?“ zašeptala jsem znepokojeně.

„Předpokládám, že se zeptat, jak se mi zamlouváš. A ujistit se, že jsem se nikam nevytratil,“ pronesl Thranduil s hořkostí a posměchem zároveň. „Od té doby, co jsem se bez jeho vědomí vypravil do Imladris, je podezíravějším, než býval.“

„To je mi líto, nechtěla jsem ti způsobit potíže.“

„Ty přece nemůžeš za to, jaký je.“ Něžně mě pohladil po tváři a já se vděčně přitiskla k jeho dlani. „Raději už půjdu… Jak znám krále, byl by schopný pro mě zanedlouho poslat oddíl vojáků. A nemyslím, že by bylo zrovna moudré, kdyby tě tu přistihli se mnou.“

V tom měl sice pravdu, ale stejně jsem si zklamaně povzdechla, když se ode mne odtáhnul, aby se oblékl.

„Řekla bych, že tu lekci v sebeovládání jsme od krále dostali oba dva,“ konstatovala jsem, posmutnělá z představy, že by takhle měla vyhlížet naše společná budoucnost. Ukradené chvilky štěstí, zkalené nevyzpytatelnými rozmary krále, který se již jistě postará, aby jich bylo co nejméně. Copak jsme si po tom všem nezasloužili víc?

„Nedurdi se, Riel, vždyť ani mne tohle netěší, ale dokud nebudeme svoji, pak je lepší krále příliš nedráždit,“ připomněl mi princ mírně rozmrzele.

„Já vím,“ přikývla jsem, hlavu odvrácenou, to aby neviděl, jak se mi vlhce lesknou oči. Aniž bych požádala o svolení, popadla jsem svůj plášť a zahalená pouze do něj jsem se usadila na Thranduilovu židli. Cítila bych se podstatně lépe, kdybych byla plně oblečená, ale nechtělo se mi před ním hledat kusy oděvu, poházené ledabyle po podlaze. Toho jsem však ke své úlevě byla ušetřena.

„Tady,“ vtisknul mi měkký balíček mého šatstva do náruče a krátce mě přivinul k sobě, jako kdyby mi chtěl vynahradit to předchozí vyrušení. „Zajdu za tebou po večeři. A to už z toho tak lehce nevyvázneš,“ pohrozil i přislíbil zároveň.

„Hlavně mi nedávej sliby, které bys nemohl splnit,“ požádala jsem ho tiše. „Kolik času nám asi bude dopřáno, jakmile ti porodím syna? A kolik času budeš moci strávit s ním? Nechci, aby vyrůstal bez otce…“

„To se nestane, Riel, to ti klidně odpřisáhnu,“ pronesl rozhodně. „Zbytečně si s tím děláš těžkou hlavu, uvidíš, že to nakonec nebude tak zlé.“

Raději jsem si odpustila poznámku, že tohle by zabralo leda na někoho, kdo není zdejší, protože ostatní už Oropherovu prchlivou povahu dobře znají. Vždyť co bych tím získala? Copak měl princ v tomhle ohledu na vybranou?

„Už nemeškej, ať nevzbudíš královu nevoli,“ pobídla jsem ho, třebaže to poslední, po čem jsem toužila, bylo se s ním teď rozloučit. „Vynahradíme si to později…“

„Oceňuji tvou velkorysost, má drahá Riel, ale obávám se, že potřebuji ještě chvilku, než budu moct před někoho předstoupit…“ sdělil mi suše, avšak v jeho hlase byl patrný náznak pobavení.

„Pročpak?“ nechápala jsem, dokud neuchopil mou ruku a nepřitisknul si ji na své nohavice, které mu v jisté oblasti byly značně těsné. „Ach tak…“ vydechla jsem trochu zahanbeně, že mi to nedošlo dřív. „Nu, aspoň král uvidí, že se ti opravdu zamlouvám…“ prohodila jsem prostořece, abych zakryla své rozpaky. Bylo stejně s podivem, že mě do nich ještě někdo dokázal dostat.

„Ty jedna ještěrko!“ ocenil Thranduil má slova, v jeho podání to znělo spíše jako něžnůstka.

„Teď mi křivdíte, pane,“ ohradila jsem se naoko ublíženě. „A nebo snad opravdu věříte, že bych Vás opustila ve chvíli nouze?“

Aniž bych počkala na odpověď, svezla jsem se na kolena a hbitými prsty rozšněrovala napínanou látku kalhot. Tvrdý sloupec jeho mužství mi nedočkavě vklouznul do dlaně a já ho bez zaváhání vzala do úst, potěšená princovým přerývaným nadýchnutím, kterým ocenil mou smyslnou péči.

„Tohle nemusíš, Riel…“ vypravil ze sebe, zřejmě z ohledu na mé nepříjemné zážitky s Daeronem.

Nic jsem na to neřekla, jen jsem se postarala, aby z mého chování nad vší pochybnosti poznal, že mi to přináší stejné potěšení jako jemu.

Když jsem ho o něco později již uspokojeného opět pustila a upravila jeho nohavice do původního stavu, tu těžkou, opojnou chuť jeho esence stále na jazyku, cítila jsem se… podivně šťastná... a pranic mi nevadilo, že nemáme dostatek času, aby mi mohl onu službu oplatit. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem plným příslibů, který mne omámil natolik, že jsem cestou ven ani pořádně nevnímala své okolí. Přinejmenším do okamžiku, než mě kdosi nevybíravě popadl za rameno.

„Riel?!“