19. kapitola

    Byl to kupodivu lord Elrond, komu se nakonec podařilo zažehnat hrozící konflikt. Jeho klidné způsoby sice krále naplňovaly zjevnou nechutí vůči celému lidskému rodu - dle jeho pohrdavých slov slabému a ubohému, nehodnému vůbec obývat tvář Ardy - ale právě díky tomu pozapomněl aspoň prozatím na mou maličkost a svého nezdárného syna a pustil se do kritiky této vyloženě nemožné rasy.

Nehodlala jsem pokoušet své štěstí, a tak jakmile se mi naskytla vhodná příležitost, vymluvila jsem se na únavu z cesty a opustila jsem síň, stále plná vzteku na krále a bezmoci, která provázela mé nové postavení. A ač by někteří mohli shledávat mé myšlenky silně nevhodnými, nemohla jsem nezadoufat, že snad v některém z budoucích střetů s nepřítelem nalezne tento arogantní ellon svůj konec. Protože jedním jsem si byla naprosto jistá a to tím, že se nikdy nezmění.

„Tak jak to probíhalo?“ otázal se Amras, který na mne čekal u východu z královského křídla, ačkoli jestli to bylo z jeho vlastního popudu nebo ho o to požádal princ, jsem nedokázala odhadnout. „Choval se král slušně?“

Ani jsem se nenamáhala s odpovědí, jen jsem na něj udělala výmluvný obličej.

„Tak zlý, hm?“ odtušil a přátelsky sevřel mé rameno, jako kdybychom dosud byli oba bojovníky a on se pokoušel konejšit svého druha. „Vím o něčem, co ti zaručeně zlepší náladu…“

„To já také, ale pochybuji, že by mi prošla vražda!“ ušklíbla jsem se, pro ten moment opět pouze Riel, žádná urozená dáma, pro kterou by podobná grimasa byla zcela nepřípustná.

„Tohle by asi uspokojilo více jedinců, ale prozatím jsem měl na mysli lukostřelbu. A nebo už se ti zprotivila? Možná bys raději ve své komnatě vyšívala?“ dobíral si mě a já se nemohla neusmát.

„Pokračuj a posloužíš mi jako terč!“ vrátila jsem mu to, zatímco jsem si říkala, jak moc mi veškeré tohle kamarádské pošťuchování chybí.

„Pokud mě zastřelíte, kdo Vám potom bude nosit Vaše zbraně, lady Lothíriel?“ zareagoval pohotově a než jsem se mohla zeptat, podal mi můj luk a toulec. „K Vašim službám.“

„Jak ses k nim dostal? Neříkej, že ti je Almiel jen tak dala!“ pronesla jsem pochybovačně. Natolik dobře jsem znala názor té elleth na něj, že bych spíš očekávala, že by mé zbraně použila proti němu!

„Jsem voják, Riel,“ odvětil Amras skoro dotčeně, že zpochybňuji jeho schopnosti. „Umím se pohybovat celkem tiše, když je to zapotřebí.“

„Vážně? Zkus si obout tyhle boty a pak mi to předveď!“ vybídla jsem ho a lehce jsem nadzvedla zdobenou látku sukně, aby si mohl ty strašlivé střevíce prohlédnout. „Stále nemůžu uvěřit tomu, že tohle někdo nosí dobrovolně!“

„Těžko by sis mohla vzít k podobnému ošacení vojenské boty. I když… v tvém případě je i tohle možné!“ prohodil Amras s veselím, které jsem tentokrát nesdílela.

„Připadá mi… jako kdybych to už ani nebyla já…“ přiznala jsem mu tiše.

„Ale běž, oblečení přece nezmění, kým doopravdy jsi.“

„Možná… ale změní tě přístup lidí kolem tebe… když tě považují za někoho docela jiného… časem tomu začneš sám věřit… a přestaneš si být jistý, co jsi vlastně zač…“

„Dokážu v tobě vidět bojovnici, i když máš na sobě tohle přestrojení, Riel,“ pronesl s přesvědčením, které jsem mu nemohla nezávidět. „A až se postavíš na střelnici, budeš to cítit stejně.“

Skepticky jsem potřásla hlavou. „Kdybys mě neznal jako bojovnici, nikdy bys ji ve mně neviděl. Ani by tě nenapadlo ji ve mně hledat.“

„Riel… co přesně chceš ode mě slyšet?“ odmítl mne Amras dál ujišťovat. „Věděla jsi přece, že to nebude jednoduché… že život po boku prince si bude žádat z tvé strany jisté oběti… tak proč se již po pár dnech tváříš tak rozmrzele? Máš snad pocit, že on za to nestojí?“

„Samozřejmě že stojí!“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení. „Jenom jsem netušila, že hrát urozenou dámu bude tak náročné!“

„Náročnější než projít armádním výcvikem?“ Jemný náznak pobavení zbarvil jeho slova.

„Ten mi aspoň přišel užitečný! Ale tohle? Jak jsem užitečná v téhle maškaře?!“ posteskla jsem si nespokojeně.

„Budeš Thranduilovi podporou, kterou bude jistě potřebovat, a matkou vašemu synovi. Přijde ti to jako malý úkol?“

„Vždycky jsem doufala, že se jednou vyznamenám v boji… ne, že budu hlídat domácí krb… nechci se s princem akorát loučit, až pojede se svým oddílem do války, přála bych si vyjet s ním… bojovat po jeho boku, ne tu dlít v nečinnosti a trnout strachem, jestli se mi vůbec ještě vrátí!“

„Dobře víš, jak moc se situace mezitím změnila… a i když to nerad říkám, v tomhle stavu bys mu v boji moc platná nebyla.“

„Věř mi, že si to uvědomuji,“ konstatovala jsem věcně, to abych se zase nezačala utápět v sebelítosti. „Myslela jsem, že s pomocí Valar by to mohlo být jinak… ale jakmile jsme vstoupili do této říše, má schopnost porozumět zvukům přírody se zcela vytratila. Možná, že si nepřejí, abych skončila takhle… možná mi bylo předurčeno něco docela jiného…“