18. kapitola

     K večeři mne doprovodil lord Elrond osobně a když mi cestou tiše sdělil, že i u stolu bude sedět vedle mě, má nervozita aspoň trochu opadla. S potěšeným úsměvem – byť jistými rozpaky, kterým jsem se nedovedla ubránit – jsem přijala jeho poklonu ohledně mého vzhledu. Nejspíš jsem s tou tiárou posazenou na složitě splétaném účesu vypadala opravdu jako princezna, ovšem já měla co dělat, abych nepodlehla pokušení a tu tíživou ozdobu nestrhla a nezahodila kamsi daleko.

A hned po ní by následovaly i střevíčky, jejichž podpatky dělaly na mramorových podlahách dle mého soudu až příliš velký hluk. Koketní šustění bohatých sukní jen dotvářelo absurdní dojem, který jsem sama ze sebe měla. Už jsem se skoro ani nepoznávala v té elleth, která se ze mě stávala, a ne nezřídka se mě zmocňovaly obavy, zda se mé pravé já nakonec docela nerozplyne pod vší tou přetvářkou. Z duše se mi protivila přeměna, k níž jsem byla okolnostmi donucena, ovšem byla jsem odhodlaná to snášet, přinejmenším do okamžiku, než jsme vstoupili do síně a králova pozornost se zaměřila na mě.

„Nu, vyhlíží poměrně přijatelně, Thranduile! Mohl jsi dopadnout i hůř!“ okomentoval mé vzezření a já se musela kousnout do rtu, abych mu neodsekla, že jsem sice slepá ale ne hluchá a podobné poznámky se mi ani trochu nezamlouvají!

„Myslím, že krále Gil-galada by tohle hodnocení nepochybně potěšilo!“ prohodil Elrond hbitě, nejspíš v obavě, že bych mohla přece jen promluvit.

„To by také mělo,“ odkývl to Oropher, aniž by zachytil onen sarkastický podtón. Tak tohle byla diplomacie? Vyjádřit svou nelibost tak, že si toho dotyčný ani nepovšimne? Jaký to má potom význam? Ale král se mnou ještě nebyl hotov.

„Podstatnější však je, jestli je zdravá a schopná zajistit pokračovatele mého rodu,“ prohodil tak přezíravým tónem, jako kdybych nebyla ničím víc než chovnou klisnou. Radši jsem sklonila hlavu, aby z mého výrazu nevyčetl, jak moc je mi odporný. A v duchu jsem si říkala, jak by asi zareagoval, kdybych mu řekla, že už teď nosím pod srdcem jeho vnuka. Třeba by ho potěšilo, že jsem si tak pospíšila vyplnit jeho přání!

„Tak tohle poslouchat nehodlám!“ ozval se zničehonic Glorfindel, o jehož přítomnosti jsem až do té chvíle neměla ani ponětí. „Mrav v tvém království notně upadl, Orophere, když si dovoluješ probírat podobné záležitosti na veřejnosti! Už jen chybí, abys prince vybídnul, že se má onoho úkolu zhostit rovnou tady na stole!“

„A i kdyby, co je tobě po tom?!“ odsekl král s arogancí sobě vlastní.

„Pouze to, že se mi tvé způsoby ani v nejmenším nezamlouvají a pokud jich nezanecháš, pak si s tebou promluví má zbraň! A věř, že její argumenty jsou více než pádné!“

Překvapilo mne, že zasáhl právě kapitán, který mi s takovou oblibou udílel lekce vybraného chování. A ač mě jeho zastání samozřejmě potěšilo, nemínila jsem dopustit, aby se ti dva utkali v souboji, třebaže by si král podobnou lekci rozhodně zasloužil.

„Děkuji ti, příteli, za tvou péči,“ oslovila jsem Glorfindela důvěrněji než kdykoli předtím, to abych jako Gil-galadova neteř působila dostatečně věrohodně. „Vážím si jí, stejně jako našeho přátelství, avšak nyní tvé ochrany nepotřebuji. Vždyť král Oropher pouze nahlas vyslovil, co je mou povinností a co je ode mě všemi očekáváno.“

„Pokud je to všemi očekáváno, pak není důvodu to zmiňovat, natož pak tímto způsobem!“ opáčil Glorfindel chladně. „Jsem si jist, že před Gil-galadem by sis na podobnou drzost netroufl, co tě tedy utvrzuje v přesvědčení, že my, jeho zástupci to tolerovat budeme?!“ udeřil opět na krále.

„O povinnostech mé nastávající netřeba hovořit, předpokládám, že coby urozené ženě jí byly vštěpovány již od útlého věku,“ vzal si tentokrát slovo Thranduil a jeho tón naznačoval, jak moc ho celá ta záležitost obtěžuje. „Zbytečným by nepochybně bylo i připomínat, že tu nejsme proto, abychom spolu vedli sváry, nýbrž abychom mým sňatkem s lady Lothíriel stvrdili spojenectví mezi našimi dvěma královstvími. A nebo se snad mýlím? Protože pokud ano, potom jsme nemuseli plýtvat drahocenný čas zdlouhavým vyjednáváním jeho podmínek!“

„Tak plýtvat čas?!“ zopakoval Oropher popuzeně. „Zvláštní, že to říkáš právě ty, kdos promarnil tolik času mimo Eryn Galen, a pranic ses přitom nezajímal o osud této říše!“

„Dobře víte, pane, že tomu tak není!“ odvětil Thranduil a pokud mne sluch nešálil, tak jen s obtížemi krotil svůj hněv. „Ostatně kdyby ano, pak bychom se tu dnes takto nesešli!“

„Však již bylo načase, aby ses zhostil svých povinností, jednou jsi princ této země a jako takový by ses měl také chovat! Důrazně neschvaluji, aby sis v době, kdy na nás nepřítel zle dotírá, odjel bez mého vědomí a svolení neznámo kam!“

Došlo mi, že Oropher mluví o princově návštěvě Imladris, a zamrzelo mě, že jsem mu způsobila takové potíže. Ale věděla jsem, že mi nepřísluší ho obhajovat, tuhle lekci už jsem v minulosti okusila. Navíc mě ani nenapadalo nic, co bych na jeho obhajobu mohla říct.

Beztak by mi nenaslouchali, stejně jako předtím, když jsem se marně pokoušela uklidnit Glorfindela. Byla jsem jen ženou – a ač díky lži považovanou za urozenou – ve skutečnosti jsem znamenala ještě méně, než když jsem sloužila v armádě. To bylo trpké poznání.