16. kapitola
„Kolik toho vlastně víš o průběhu těhotenství, Riel?“ zeptal se Elrond, jakmile dokončil prohlídku, a jeho pečlivě neutrální tón mě ještě více znepokojil.
„Co se děje? Co je špatně?“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně; tak moc jsem se obávala jeho odpovědi, že jsem nemohla vůbec popadnout dech.
„Zhola nic, Riel, vše je v tom nejlepším pořádku,“ ujišťoval mne lord rychle, zřejmě aby mě dlouho nenapínal, a podle všeho jen s obtížemi potlačoval své veselí. „Akorát ten maličký je o něco aktivnější, než bývá obvyklé, ale pokud je po Thranduilovi, tak mne to ani moc nepřekvapuje.“
„Určitě?“ byla jsem skeptická. „Neskrýváte přede mnou nic, že ne?“
„To bych si nedovolil!“ prohlásil dobrosrdečně. „Tvůj Zelený lísteček o sobě dával jenom vědět, to asi aby ti nebylo smutno, když s tebou teď Thranduil nemůže být.“
„Nemyslím, že by byl až takhle pozorný!“ ohradila jsem se proti jeho laškovné poznámce.
„A já si zase myslím, že ho podceňuješ.“
„Zatímco Vy byste mu prorokoval zářnou budoucnost lučištníka jen proto, že se začal projevovat v okamžiku, kdy jsem se chopila svého luku!“ vysmála jsem se mu, ale abych byla upřímná, zas natolik jsem o své pravdě přesvědčená nebyla. „Kolik toho teď vnímá? Myslím… když jsem s princem… máme se chovat nějak… zdrženlivě?“ zeptala jsem se pro jistotu.
„To nebude zapotřebí, může sice vycítit tvé rozpoložení, ovšem jen mlhavě.“ Elrond mi jemně shrnul košili a pak mě opět přikryl dekou. „Takže předpokládám, že s tebou o těchto věcech nikdo předtím nehovořil, je to tak?“
„A kdo asi? Máma mi umřela příliš brzy a nejspíš Vás to překvapí, ale podobné záležitosti se v armádě neprobírají!“ bránila jsem se prudčeji, než by bylo vhodné. Asi proto, že mě zahanbovalo, že mám takové nedostatky.
„Upokoj se, Riel, já ti přece nic nevyčítám,“ chlácholil mě Elrond, který se samozřejmě dovtípil. „Ptám se jen proto, abych zjistil, nakolik jsi o tom všem zpravená.“
„Podstatně méně než o etiketě a historii starých rodů,“ neodpustila jsem si drobný rýpanec. „Možná jste měl mému učiteli říct, aby to zařadil do své osnovy.“
Pobavené zasmání. „Myslím, že by dřív prchnul zpět do Lindonu za Gil-galadem, než by se k něčemu takovému uvolil!“
„V tom máte asi pravdu,“ přitakala jsem s pousmáním, kterému jsem se při představě zděšeného Erestora nedokázala ubránit. „Mohl byste mi aspoň napsat pár poznámek, abych věděla, co mám očekávat dál? Almiel by mi je pak později přečetla.“
„To určitě můžu, ale lepší bude, když ti obstarám někoho, kdo se o tebe po mém odjezdu postará. A také bude schopný zodpovědět tvé případné dotazy.“
„A také nebude natolik loajální vůči králi, aby mu o mém stavu běžel hned povědět. Což to Vaše hledání poněkud ztěžuje,“ konstatovala jsem, aniž by mě ta skutečnost vyloženě trápila. Beztak jsem u sebe nikoho cizího nechtěla, nejvíc by mi vyhovovalo, kdyby tu zůstal lord Elrond, jenže jsem dobře věděla, že mu to závazky vůči jeho říši nedovolí.
„Snad si nemyslíš, že jsem na tohle nepomyslel už dříve?“ prohodil stále s tou dobrou náladou, kterou jsem zatvrzele odmítala sdílet. „Neměj obavy, Riel, hodlám tě tu zanechat ve více než schopných rukou.“
„Opravdu? A kde jste ten klenot sehnal, smím-li být tak zvědavá? Je to někdo z družiny, jež nás sem doprovázela?“ hádala jsem, protože jinou možnost jsem si zatím odmítala připustit. Takovou smůlu jsem přece mít nemohla! Jenže hned Elrondova další slova mě vyvedla z omylu.
„Nikoli, je to Lindir, Thranduilův přítel a zdatný léčitel, možná jsi ho už někdy předtím střetla. Požádám ho, aby tě trochu poučil… a hlavně na tebe dohlédnul, až tu nebudu.“
Nejspíš jsem se na tohle oznámení zatvářila všelijak, protože Elrond ihned zvážněl. „Copak je, Riel? Nemusíš se znepokojovat, Lindir dokáže být opravdu diskrétní. A jako léčitel má mou plnou důvěru, jsem si jistý, že bys na Oropherově dvoře nikoho lepšího nenašla.“
„Já Vám to věřím...“ smetla jsem podmračeně ty jeho chvalozpěvy. „Akorát pochybuji, že se Vám podaří ho k něčemu takovému přemluvit. Už mě v minulosti ošetřoval… a nedá se říct, že by si mě zrovna oblíbil. Byl rád, když jsem odsud odjela… dokonce kvůli tomu promluvil s králem, aby mě vyvázal ze svých služeb… a teď…“ Krátké zaváhání, než jsem se přiměla pokračovat, ta vzpomínka dosud nepříjemně živá. „Dnes jsem na něj narazila… a bylo zřejmé, že z mého návratu není ani trochu potěšený. Určitě si myslí, že pro prince nejsem dost dobrá.“
„Potom budeš mít aspoň příležitost ho přesvědčit o opaku. Já si kupříkladu pro Thranduila neumím nikoho lepšího představit.“ Nechápala jsem, odkud Elrond čerpá ten svůj nezdolný optimismus, a upřímně mi s tím už lezl na nervy. Rozhodně jsem neměla sebemenší chuť Lindira o něčem přesvědčovat, pokud se mě týkalo, nejradši bych mu šla z cesty úplně. Jenže jsem tušila, že tohle by lord neakceptoval.
„Možná byste si měl nejprve promluvit s princem. Protože ten mu podle všeho stále zazlívá onu intervenci u krále,“ sdělila jsem mu a doufala, že tohle mu ten pošetilý nápad vyžene z hlavy. Ale on, samozřejmě, ani tohle nepovažoval za nějakou zásadní překážku.
„Já se o to postarám, Riel. Ty si zatím hleď řádně odpočinout na večer,“ doporučil mi, už na odchodu, ovšem natolik laskavým tónem, že jsem se na něj nemohla zlobit. U dveří se ještě krátce zastavil. „A raději rovnou popřemýšlej nad věrohodným důvodem, proč sis mě dala zavolat. Kdyby náhodou Orophera napadlo se na to zeptat.“
Vážně Elrond věřil, že po téhle poznámce budu moct v klidu odpočívat?!
