15. kapitola
Doufala jsem, že když si lehnu na postel a zavřu oči, tak zakrátko usnu, ale Vala Lórien mi v tomhle ohledu nebyl nakloněn. Ne, neudělala jsem žádnou hloupost… aspoň zatím ne… třebaže jsem vyhrabala své zbraně ze dna truhlice a položila je hned vedle sebe. Mazlivě jsem přejížděla po rytinách na koženém pouzdru toulce a vzpomínala na den, kdy mi je Thranduil věnoval.
Bylo by naprosto neodpustitelné, kdybych ty samé zbraně použila proti sobě… zcela bych tím zradila důvěru, s níž mi je vracel… porušila bych i slib, který jsem si kdysi dala… To všechno jsem si uvědomovala až příliš dobře. Ale ani tak nebylo snadné odolat pokušení.
Tenkrát mi říkal, že kdykoli budu pociťovat nutkání, ať ho vyhledám. Jenže copak to bylo v této chvíli možné? Ne, nehodlala jsem mu zazlívat, že je nyní zaneprázdněný, chápala jsem to, akorát jsem si připadala strašlivě sama… skoro jako tehdy, když mě otec zavrhnul. Kdybych aspoň mohla popadnout luk a vydat se na střelnici… jenže i toto rozptýlení mi bylo odepřeno. Co mi vlastně ještě zůstalo?
Natolik jsem byla ponořená do svých trudomyslných úvah, že jsem to zprvu ani nezaznamenala. Teprve když se to stalo znovu a s o něco větší razancí, zbystřila jsem. Co to…?
S úzkostí zatajeným dechem jsem si vyhrnula košili a zlehka se dotkla svého břicha. V následujícím okamžiku jsem už bušila na Almieliny dveře, aniž bych se starala, kdo mě při tom uvidí. Trvalo snad celičkou věčnost, než mi otevřela, zatímco já trnula strachy, aby nebylo již příliš pozdě.
„Co se přihodilo, Riel?“ otázala se, její klid tou poslední kapkou, díky níž se zbortila křehká hráz mého sebeovládání.
„Přiveď lorda Elronda! Rychle!“ nařídila jsem jí, než jsem se ztěžka opřela o zeď, neboť mé nohy hrozily, že mi co nevidět vypoví službu.
„Proč? Co se děje?“ pokoušela se Almiel zjistit důvod mého podivného chování, ale já na nějaké vysvětlování neměla čas.
„Hned, Almiel!“ křikla jsem na ni, jen maličký krůček od hysterie. Tohle se přece nemůže dít… to ne… něco takového bych si nikdy neodpustila…
„Dobrá, dobrá. Jen se upokoj, ano? Pokusím se ho najít, ale nebude to lehké, nejspíš má ještě jednání s královými rádci. Proč jinak by nás nepřišel přivítat na nádvoří?“ uvažovala Almiel nahlas a já se musela hodně držet, abych po ní neskočila.
„Buď pro něj půjdeš nebo si ho najdu sama!“ pohrozila jsem poněkud dětinsky. Kupodivu to ale zabralo.
„Vždyť už jdu,“ povzdechla si Almiel, která zřejmě usoudila, že nemá smysl zkoušet mi to vymluvit. „Zatím se natáhni a zhluboka dýchej. Ať už se stalo cokoli, nemyslím si, že je to tak zlé, jak se ti to právě teď jeví,“ konejšila mne, místo aby konečně vyrazila.
„Vážně?!“ opáčila jsem vztekle i frustrovaně zároveň. „Takže to, že možná přijdu o své dítě, ti připadá v pořádku?!“
Slyšitelné zalapání po dechu. „Co se stalo? Krvácíš? Upadla jsi? Pojď, pomůžu ti na lůžko…“
Nejdřív jsem se proti té péči chtěla ostře ohradit, ale nakonec jsem jí byla vděčná, když mě pomalu zavedla do svého pokoje a uložila do postele. „Za chvíli jsem zpátky, Riel! A neboj, lorda Elronda přivedu, i kdybych ho odtamtud měla odtáhnout násilím!“ ujistila mne, než za ní zapadly dveře a já osaměla.
Zkusila jsem se řídit její radou a několikrát jsem se zhluboka nadechla, ovšem ani to nepomohlo zklidnit mé prudce bušící srdce. Nakonec jsem se konečky prstů jemně dotkla svého břicha.
„Vydrž!“ vzývala jsem ten drobný život v sobě, zděšená z představy, že bych o něj měla přijít. To se přece nesmí stát!
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, sužovaná strachem, jaký jsem snad nikdy předtím nepoznala. Zvláštní… do té doby jsem ani netušila, jak velmi mi na mém dosud nenarozeném synkovi záleží. Samozřejmě, že jsem ho měla ráda i předtím, koneckonců to byl kus mě a Thranduila… důkaz naší lásky… ovšem až teď jsem zjistila, že toho malého mám ráda nejen proto… ale i pro něj samého… Byl to úplně jiný druh citů, než jaký jsem chovala k princi, a nedokázala jsem říct, jestli silnější… byl prostě jiný. A já cítila, že udělám cokoli, jen abych ho ochránila…
„Všechno bude v pořádku, slibuji…“ uklidňovala jsem nás oba, i když hádám, že já to potřebovala víc.
A aniž bych nad tím přemýšlela, začala jsem zničehonic zpívat ukolébavku, kterou nás kdysi uspávala máma, a o níž jsem se domnívala, že jsem ji už dávno zapomněla. Byla o stromu, který nečekal na podzim, aby vypustil své lístky do světa, udělal tak, když byly ještě zelené a plné sil, to aby se zvládly před zimou navrátit na křídlech větru zpět.
„Tak zelený lísteček?“ ozval se ode dveří bez předchozího varování Elrondův vyrovnaný hlas. „Pokud se vám opravdu narodí chlapec, pak je to pro potomka prince z lesní říše více než příhodné jméno…“
„Pokud se vůbec narodí,“ zajíkla jsem se v obavách.
„Na takovéhle myšlenky je vždy času dost,“ napomenul mě lord mírně, načež se usadil na okraj lůžka. „Proč mi nepovíš, co tě tak znepokojilo, a já tě zatím prohlédnu?“ navrhnul a já s těžkým srdcem a slzami nakrajíčku spustila.
