12. kapitola

    Jak jen může být tak krutý? problesklo mi hlavou, když mi jeho autoritativní hlas opět nařídil přestat. Proč mi to dělá? Copak mu opravdu činí takové potěšení mě mučit?

Byla jsem už tak blizoučko… Každičký sval v mém těle přímo křičel, abych jeho rozkazu tentokrát neuposlechla, abych ho ignorovala a dopřála si konečně tu sladkou rozkoš vyvrcholení. Má ruka však zaváhala a dřív, než se mohla vzpamatovat a pokračovat ve své necudné činnosti, uvěznil ji princ v ocelovém sevření.

„Cožpak jsi mě neslyšel, vojáku?! Dost, jsem řekl!“ pronesl nesmlouvavě a pokud ho mé sebeukájení vzrušovalo, dokázal to nadmíru mistrně skrývat.

„Jste krutý, pane,“ vydechla jsem frustrovaně, sama překvapená tím, jak moc se mi zamlouvá se před ním předvádět.

Přitom když mi nakázal, abych se vysvlékla a ulehla na desku jeho stolu, přes který pozorně přehodil můj plášť, a předvedla mu, jaké hříšné představy sužují mou mysl, zdráhala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mu zvládnu tohle přání vyplnit. Vždyť už jen z pouhého pomyšlení na tu nestydatost mi tváře plály studem!

„Ale copak, vojáku?“ uchopil mě pevně za bradu a jeho pohled byl tak pronikavý, že jsem ho cítila i přes tu lepkavou pavučinu temnoty, v níž jsem byla polapená. „Má přítomnost zde ti snad zbraňuje činit to, čeho ses krátce předtím i bez mého vybídnutí dopouštěl? A přesto máš tu nebetyčnou drzost tvrdit, že tě k tomu přiměla má blízkost? Nebo máš snad pocit, že se nenalézám dostatečně blízko…?“

Tu poslední větu už zašeptal přímo do mého ucha, jeho dech mě svádivě pohladil po krku a já byla dočista ztracená, ještě dříve, než si jeho ruka našla cestu pod mou košili a s naprostou samozřejmostí začala laskat má citlivá ňadra.

„Už ti to připadá lepší, vojáku?“ zeptal se zcela vyrovnaným hlasem, úplné ztělesnění odměřenosti a sebekontroly.

To jenom já se chvěla hůř než listí ve větru a na okamžik jsem neodolala, abych se neopřela o jeho solidní hrudník. Jak moc mi tohle všechno chybělo! Ale uspokojovat se před ním na stole? Copak mi neponechá ani špetku sebeúcty?

„Proč váháš? Domníváš se snad, že bych tě později za tu troufalost mohl chtít potrestat? Tvá situace není zrovna teď nejlepší… ale když se budeš snažit, možná mě dokážeš ještě obměkčit…“ prohodil a z jeho arogantního tónu mě příjemně zamrazilo.

A taky mi to vnuklo myšlenku, že tuhle jeho hru mohou hrát dva… Nestálo by snad zato pokusit se zjistit, nakolik neochvějný v tom svém sebeovládání je? Obzvláště po tak dlouhé době odloučení?

„Právě že si nejsem jistá, jestli Vás vůbec obměkčit chci…“ pronesla jsem mnohoznačně a vyzývavě jsem se přitom otřela o spodní partie princova těla. „Třeba bych raději přijala tvrdý trest, který pro mě máte připravený…“

Jeho přerývané nadechnutí mi bylo dostatečnou odměnou za tu neomalenou poznámku a také mi dodalo odvahy, abych se před ním velice pomalu vysvlékla donaha. Litovala jsem, že nemůžu vidět, jak se na to mé malé představení tváří, ale jeho zastřené ´Pokračuj´, když jsem na okamžik zaváhala nad tkanicí nohavic, mi jako povzbuzení postačilo.

Udělala jsem všechno, co si přál, dotýkala jsem se svého těla a pomyšlení, že mě při tom počínání bedlivě sleduje, mě zbavilo i těch posledních kousků zábran, a tohle měla být moje odměna?

Zlostně jsem se pokusila osvobodit z jeho zajetí, ale držel mě příliš pevně.

„Ještě jsem ti nedovolil odejít!“ oznámil mi samolibě a vzápětí jsem ucítila jemný dotyk jeho ruky… od údolí mezi mými ňadry, přes vyklenuté břicho až přímo do horkého středu mezi mýma nohama, zatímco jeho druhá ruka mi zvedla tu mou nad hlavu, aby nepřekážela jeho záměru.

Neubránila jsem se zasténání, když mě jeho prsty otevřely, a v očekávání toho, co bude následovat, se celé mé tělo napnulo jako luk.

„Prosím…“ žadonila jsem nedůstojně a bylo mi to naprosto jedno. Potřebovala jsem ho… tolik jsem ho potřebovala…

Vstoupil do mě pozvolna… beze spěchu… jako kdyby si chtěl ten prožitek dokonale vychutnat… vtisknout navždy do paměti… Respektovala jsem to a nesnažila se to urychlit, třebaže jsem se nemohla dočkat, až mě naplní celou… beze zbytku… tím jedinečným způsobem, jak to dokázal pouze on. Nešlo jen o splynutí našich těl… ale i myslí… našich duší… a já se nikdy nemohla nabažit chvíle, kdy jsme si spočinuli v náručí a já byla prostě jeho. Bez všech těch obav… pochybností… strachu, co bude zítra… Pro ten kratičký moment neexistovalo nic jiného než my dva a láska, kterou jsme k sobě chovali.

„Riel…“ zašeptal, než jeho ústa vyhledala ta moje, aby je spojila v důkladném, zdánlivě nekonečném polibku, který ve mně probudil ještě větší hlad po vášnivém milování.

„Nenechávej mě už čekat…“ zaprosila jsem a doufala, že to nepoužije jako záminku pro nějakou svou další lekci. Ale zřejmě i jeho sebekontrola byla už vyčerpána, neboť mi nadmíru ochotně vyhověl.

Naše boky se vzpínaly proti sobě ve stále naléhavějším rytmu, ruce dychtivě bloudily po těle toho druhého a já věděla, že ani jeden z nás to už příliš dlouho nevydrží. Stoupajíc vzhůru vstříc čemusi nádhernému, oslnivému, jsem měkce zavzdychala, ten tlumený zvuk však zcela zanikl v důrazném zabušení na dveře.