14. kapitola
Nepotřebovala jsem vidět, abych toho ellona poznala, k tomu mi bohatě stačil jeho hlas, který právě teď zněl dosti nevěřícně a podrážděně.
Pomalu jsem se k němu otočila a v duchu si říkala, nakolik je asi s mojí situací obeznámen. Protože se zdálo, že je vyloženě nemile překvapen, že mě opět střetává. Po tom, co se postaral, abych mohla odjet do Imladris, se ani nebylo čemu divit. Jenže také to znamenalo, že se mu princ očividně vůbec s ničím nesvěřil.
„Pane,“ pokývnula jsem mu na pozdrav a doufala, že mě brzy pustí, nechtělo se mi vysvětlovat, co tu vlastně pohledávám. Jenže on mě samozřejmě nemínil nechat tak snadno vyklouznout.
„Předpokládal jsem, že jsme se minule viděli naposledy!“ vyjel na mě ostře. „Pokud si pamatuji, měla jsi tehdy velice naspěch! Tak co tu pohledáváš?! Uvědomila sis snad po Saerosově smrti, že princ není nakonec tak špatná partie?!“
„On s Vámi nehovořil?“ zeptala jsem se opatrně, nejistá, kolik mu toho můžu prozradit.
„Ne, nehovořil, má milá Riel! Od doby, co zjistil, že jsem byl nápomocen při tvém útěku, se mnou mnoho času netráví!“ ozřejmil mi kousavě, jeho nechuť vůči mně takřka hmatatelná.
„To je mi líto,“ odvětila jsem tiše a opravdu jsem to tak mínila. „Zkusím s ním promluvit a vysvětlit mu to… není přece důvod, aby Vám to zazlíval…“
Moje snaha o urovnání té nešťastné záležitosti však nebyla oceněna.
„Poslyš, já sice nevím, co si o tvé přítomnosti zde myslí Thranduil, ale za sebe ti říkám, že tu nejsi vítána!“ osopil se na mě ještě ostřeji než prve. „Pokud se ti to ještě nedoneslo, princ se bude zakrátko ženit a rozhodně nepotřebuje, abys mu tu působila nějaké potíže!“
„To také nemám v plánu. Ovšem těžko jsem si tu svatbu mohla nechat ujít. Víte, možná mi to nebudete věřit, ale - “ chystala jsem se mu to všechno říct, jenže on mě hrubě přerušil.
„Tvá drzost je skutečně neslýchaná! Spoléháš snad na to, že i po svatbě si od tebe nechá Thranduil zahřívat lože?! Tohle je tvůj plán?!“
Zdálo se, že neexistuje zhola nic, čím bych mohla Lindirovu zlobu utišit. Ten ellon byl natolik přesvědčený o mých odporných záměrech, že si odmítal vyslechnout skutečné důvody, proč jsem se vrátila. Možná to tak bylo i lepší… Vždyť kdoví… třeba by to ještě vyzradil králi a všechno tak pokazil…
„Mohu už jít?“ otázala jsem se takřka prosebně, ale mé pokorné chování ho akorát ještě více popudilo.
„A kampak máš tak naspěch?! Pochybuji, že tě král opět přijal do svých služeb! Tedy přinejmenším ne těch, které mají co do činění s armádou!“
Ta narážka byla příliš zjevná, než aby se dala přejít mlčením. Už jsem otvírala pusu, abych se proti tomu ohradila, ale předběhl mě Amras, kterého tam pravděpodobně přilákal Lindirův rozhořčený křik.
„Lindire, příteli, takhle hovoříš se svou budoucí princeznou?“ prohodil jakoby v žertu, avšak tón jeho hlasu dával dost jasně najevo, že se mu jeho chování ani trochu nezamlouvá.
„O čem to mluvíš?“ nechápal Lindir. „A jak se jí po tom všem můžeš ještě zastávat?“
„A proč bych neměl? Vždyť se ničím neprovinila, tak ji nech laskavě na pokoji. Už takhle to nemá zrovna lehké…“
Připadalo mi, jako kdyby mu chtěl na to Lindir něco odseknout, ale vyšlo z něj pouze podivně zdušené zamumlání, o němž jsem usoudila, že ho zavinil Amras.
„Riel, mám tě doprovodit zpátky?“ zeptal se mě zvesela a já zamítavě potřásla hlavou.
„To nebude potřeba, děkuji,“ klidila jsem se zbaběle odtamtud. Ještě jsem zachytila, jak tomu nazlobenému ellonovi cosi říká, hádám mu vysvětloval, jak se věci mají, avšak já raději přidala do kroku, abych nic z toho neslyšela.
Moje předchozí povznesená nálada byla tatam, zbyla jen lítost. A také výčitky, že jsem tu situaci nezvládla lépe. Vlastně jsem ji nezvládla vůbec, což mi na sebevědomí vůbec nepřidalo. A s takovou mám při zítřejší snídani čelit králi? V mých představách mě přede všemi odhalil jako podvodnici, dal zbičovat a vyhnat z království. A to by v jeho případě byl ještě ten mírnější trest…
S těžkým srdcem jsem proklouzla zpátky do svých komnat, kde na mě už čekala ustaraná Almiel. Toužila jsem spíš po samotě, jenže jak jí to naznačit, aniž bych se jí dotkla?
A tak jsem se sebezapřením přestála její lamentování, že akorát zbytečně riskuji odhalení, a všetečné dotazy, s kýmpak jsem to byla. Odpovídala jsem co nejstručněji a nakonec jsem učinila jejímu povídání přítrž, když jsem prohlásila, že jsem unavená a potřebuji si odpočinout. Tohle, zdá se, respektovala a po nabídce, zda chci pomoct s odstrojováním, kterou jsem promptně odmítla, za sebou tiše zavřela dveře.
Ovšem ani potom jsem se necítila líp. Připadala jsem si jako zvíře lapané do pasti, odkud není úniku, sužovaná nejistotou a obavami z budoucnosti. Jak jsem si mohla vůbec kdy myslet, že by mi to mohlo projít?
Vždyť pořádně nevím, jak se chovat… co říkat… ani kdy vůbec smím promluvit. K tomuhle jsem nebyla vedená a těch pár lekcí od Erestora na tom nic nezmění. Ani on nedokáže udělat z prosté elleth urozenou dámu, která bude přijatelná i pro krále. Copak se dá kopřiva přeměnit na růži?
Takřka toužebně jsem přejela po jizvách na svém levém zápěstí. Kolikrát jsem z té bolesti čerpala sílu… kolikrát mě pohled na mou vlastní krev přiměl pokračovat… nevzdat se… Věděla jsem, že jeden jediný tah dýkou by stačil, aby bylo všechno zase v pořádku…
