11. kapitola
S jedním jsem ve svém bláznivém plánu nepočítala a to, že sotva vyjdu ven a udělám pár kroků, zastaví mě dobře známý hlas.
„Nečekal jsem, že mých služeb bude zapotřebí tak brzy. Kampak ses to vypravila v tomhle ošacení?“ dotazoval se Amras tiše a já k němu neochotně otočila hlavu.
„A já zase nečekala, že už ses ujal svých povinností. Myslela jsem, že k tomu dojde až po svatbě,“ postěžovala jsem si, rozmrzelá, že jsem se nechala tak lehce chytit.
„Princ je holt opatrný. A když si tě tak prohlížím, tak začínám chápat proč,“ zasmál se pobaveně. „Kdybys měla v ruce luk, bylo by mi celkem jasné, kam sis to namířila. Ale takhle můžu jen hádat.“
„Schválně…“ vybídla jsem ho vyhýbavě a úplně jsem cítila, jak pod jeho zkoumavým pohledem rudnu.
„Radši už běž, Riel, ať ti to překvapení nezkazím,“ pobídl mne k mému úžasu namísto odpovědi. „Pro všechny případy budu hlídkovat opodál.“
„Děkuji ti. I za tvou péči o Celebra.“
„Almiel se zmínila?“ odtušil Amras, ovšem z jeho tónu jsem nedokázala vyčíst, zda ho to těší nebo ne.
„Ano. A nemusím ti asi říkat, že není příliš nadšená z toho, jakou funkci máš nyní zastávat. Jsi si opravdu jistý, že jí nechceš povědět pravdu?“
„Jsem, Riel. Nechci, aby se mi cítila zavázána a nebo ji dokonce sžíral pocit viny. Takhle je volná. A pokud mě má kvůli tomu nenávidět, potom se mi to zdá jako rozumná cena za její štěstí.“
„Ale ona přece není volná!“ namítla jsem prudce, pobouřená tou jeho zatracenou obětavostí. „Třeba by to s tvojí pomocí dokázala konečně překonat!“
„Nemyslím si, že jsem pro ni ten pravý, Riel. A pospěš už nebo si to ještě rozmyslím,“ ukončil nesmlouvavě náš rozhovor.
Raději jsem ho dál nepokoušela a rázným krokem jsem si to namířila přímo do velitelské budovy a i když má nálada byla zprvu poněkud zkalena tím setkáním, čím víc jsem se blížila, tím méně mě jeho vztah s Almiel trápil. Později zkusím něco vymyslet ale ne teď… teď bych nedokázala na nic přijít, ani kdyby na tom závisel můj život…
Přede dveřmi do princovy pracovny jsem se zastavila a zhluboka se nadechla, abych aspoň trochu zklidnila své prudce bušící srdce. A i přestože jsem tušila, že uvnitř není, stejně jsem nejprve zaklepala, než jsem drze vstoupila a v jakémsi záchvatu nostalgie jsem usedla na jeho místo.
Se zasněným úsměvem jsem pohladila hladké dřevo stolu, tváře mi lehce zahořely při vzpomínce, jaké sladké mučení jsem zde zakusila. Aniž bych si plně uvědomovala, co to vlastně dělám, rozvázala jsem si šněrování a rukou vklouzla pod plátno košile. Citlivá bradavka uvítala laskání mých prstů a mé tělo se neodbytně dožadovalo dalších dotyků, hladové a prahnoucí po ukojení. Kratičké zaváhání, po němž jsem podlehla své touze a bezostyšně se začala hladit přes látku kalhot.
Nejspíš za to mohl můj zrychlený dech, jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsem princovu přítomnost zaznamenala teprve, když promluvil. Zcela jistě ale vím, že jeho slova ještě víc rozdmýchala ten všespalující oheň ve mně.
„Co tu pohledáváš, vojáku?!“ domáhal se důrazně odpovědi. „Nevzpomínám si, že bych si tě předvolal! Natož abych ti povolil se tu ukájet!“
„Odpusťte, pane!“ chystala jsem se postavit do pozoru, ale on mne zadržel.
„Můžeš svůj nestoudný čin něčím ospravedlnit? Protože pokud ne, stihne tě přísný trest!“ pohrozil mi a já byla v tu chvíli ráda, že sedím, tolik se mi z jeho velitelských manýrů podlamovala kolena.
„Nemám, co bych řekla na svou obhajobu, pane,“ vypravila jsem ze sebe kajícně. „Snad jen to, že Vaše Výsost na mě zapůsobila tak silně, že jsem si nemohla pomoct…“
„A to má být omluvou?! Jsi voják a podle toho by ses měla také chovat! Nemůžeš si dovolit podobným pokušením podlehnout! Rozumíš?!“ káral mě Thranduil a já měla co dělat, abych zachovala zkroušený výraz.
„Ano, pane,“ hlesla jsem pokorně.
„Nemyslím si však, že dostatečně! Nejspíš by ti neuškodila menší lekce sebeovládání a pokory!“ oznámil mi patřičně panovačným tónem.
„Co máte na mysli, pane?“ zeptala jsem se a hlas se mi zachvěl. Ne bázní ale vzrušením, neboť jsem tušila, že ať už si pro mě princ přichystal cokoli, bude to stát za to.
„Já jsem ti snad dovolil klást otázky, vojáku?“ osopil se na mě nevlídně. „Jsi pod mým velením a to znamená, že budeš poslouchat mé rozkazy! Je to jasné?!“
„Ano, pane,“ nebránila jsem se tomu. Proč taky? Bylo to tak neuvěřitelně osvobozující, měla jsem pocit, jako kdyby ze mě spadla veškerá ta tíha světa, kterou mi na ramena naložil můj falešný urozený původ. Cítila jsem se… volná… a plná energie… plná chuti bojovat…
„Výborně,“ byl Thranduil spokojen s mou poslušností. „A teď slyš…“
