17. kapitola

    Sotva se Elrond vzdálil, ozvalo se zdráhavé zaklepání. Že je to Almiel jsem vytušila ještě dřív, než jsem tu ustaranou elleth pozvala dovnitř.

„Tak copak ti lord řekl? Podle toho, jak se tvářil, to nemůže být nic hrozného,“ spustila, sotva překročila práh, a než jsem se nadála, byla u mého lůžka a úslužně mi načechrávala polštář.

„Nic hrozného se také nestalo. Vyjma toho, že jsem ze sebe udělala naprostého hlupáka, ale na to už si pomalu začínám zvykat,“ odtušila jsem sebekriticky, načež jsem Almiel vylíčila, co se vlastně přihodilo.

„Hlavně že jste oba v pořádku, to je jediné, na čem záleží,“ neviděla to tak tragicky a v jejích slovech zazníval smutek nad vlastní ztrátou.

„To máš pravdu,“ přitakala jsem rychle. Raději jsem ani nezmínila, koho mi Elrond vybral za léčitele, jen abych to pro ni dosud citlivé téma co nejdříve opustila. Místo toho jsem ji požádala, zda by mi na tu večerní slavnost nespletla vlasy do nějakého přiměřeného účesu.

„Přiměřeného účesu!“ pohoršovala se Almiel nad mým podle všeho nevhodným požadavkem. „Budeš mít účes, který nosí příslušnice Gil-galadova královského rodu pro formální sešlosti! Včetně té oslnivé tiáry, kterou ti věnoval!“

„Ach ano, ta tiára…“ vzpomněla jsem si na Nimlothino prořeknutí. „Myslela jsem si, že ta je určená až pro svatební den.“

„To já původně také. Naštěstí mě lord Elrond včas upozornil, že je tomu jinak. Ve svatební den máš být oděná do barev Eryn Galen a tvé čelo bude ozdobeno pouze tím, co ti na hlavu vloží král Oropher,“ poučila mne Almiel.

„Tak to můžu očekávat leda čelenku z trní a bodláků,“ ušklíbla jsem se, ale ve skutečnosti mi na tom pramálo záleželo.

„Myslím, že až dnes spatří ten skvost, nebude se chtít nechat zahanbit. A i kdyby, tak to hleď s úsměvem přijmout, přece jen se od tebe očekává jisté vychování.“

„A od něj snad ne?“ odfrkla jsem si znechuceně.

„On je král, na to nezapomínej. Může si dělat, co se mu zlíbí,“ odvětila Almiel břitce, než mi – zcela zbytečně – pomohla vstát a odvedla mne do mých komnat, kde mě usadila ke stolku a začala mi jemně pročesávat vlasy.

„Co vůbec Elrond říkal na tenhle tvůj úbor?“ zeptala se, zřejmě aby řeč nestála, i když mně to ticho celkem vyhovovalo. Rozhodně víc než podobné otázky!

„Nic.“

„To se divím. Takhle zbytečně riskovat…“ spustila zase svou oblíbenou litanii.

„Nic jsem neriskovala. A pokud tě to upokojí, tak mě Amras po celou tu dobu střežil,“ pokoušela jsem se ji uklidnit, jenže tenhle argument na ni samozřejmě neplatil.

„Můj názor na něj už znáš, proč se tedy domníváš, že by mě tohle mohlo upokojit?“ opáčila dosti kyselým tónem. „Rozhodně si nemyslím, že je ten pravý, kdo by měl bdít nad tvou bezpečností!“

„Potom by sis nejspíš měla promluvit s princem a vysvětlit mu důvody, proč by měl své rozhodnutí ještě zvážit. Jsem si jistá, že ti bude pozorně naslouchat,“ sdělila jsem jí, již značně unavená tou její zatvrzelostí. Bylo jasné, že ji Amrasův náhlý odjezd hluboce ranil, ale proč nedokáže přijmout fakt, že tak učinil na králův příkaz, a bere to jako důkaz jeho opovržení? Na druhou stranou… necítila bych to na jejím místě stejně?

„Ellyn nenaslouchají ellith a už vůbec ne ti urození,“ zavrhla Almiel okamžitě můj návrh. „Nepochybně by má slova považoval pouze za projev uražené ješitnosti.“

„Ty sama musíš nejlépe vědět, čeho projev to je,“ pronesla jsem tiše. Nechtěla jsem se s Almiel zase hádat, ovšem ani jsem nechtěla, aby tohle stálo napořád mezi námi. Obzvláště když na jakoukoli zmínku o tom ellonovi reaguje tak přehnaně. „Co Amrase znám, je mi oporou a dobrým přítelem, na kterého se mohu za všech okolností spolehnout. Těžko uvěřit, že by se v tvém případě zachoval až natolik odlišně. Není tomu spíš tak, že jsi do něj vložila více nadějí, než kolik mohl on naplnit? Než kolik by mohl jakýkoli ellon naplnit?“

„Chtěla jsem pouze, aby splnil svůj slib! Žádný čestný ellon by neměl slibovat věci, které není schopen splnit!“ Almielina tvrdá slova byla poslední kapkou, déle už jsem ta její nesmyslná obvinění poslouchat nevydržela.

„Ale on svůj slib dodržel, zbavil tě toho tyrana. A za to byl králem vypovězen z říše. Nezdá se ti, že zakusil už takhle dost? Máš pocit, že k tomu všemu ještě zasluhuje tvou nenávist?“

„Tohle ti řekl on?“ Nedůvěra v jejím hlase byla takřka hmatatelná. „Není to nic víc než snůška lží! On by Celegorma nikdy nedokázal zabít! Na to není dost dobrý bojovník!“

„Však se také tehdy vrátil ve velice špatném stavu,“ snažila jsem se podpořit své vyprávění aspoň nějakým důkazem, ale Almiel zůstávala skeptická, hluchá a slepá ke všemu, co by ji přimělo přehodnotit její pohled na Amrase.

„Vždyť v tom boji padl můj choť, není se tedy co divit, že i ostatní utrpěli těžká zranění!“ namítla s přesvědčením, které nemohlo zviklat zhola nic.

A tak jsem to prostě vzdala.