9. kapitola

    Přivítání na nádvoří bylo celkem strohé a k mé úlevě si král Oropher všímal více lorda Glorfindela než mé maličkosti. Když jsem mu byla představena, akorát jsem poděkovala za laskavé přijetí a řekla mu, jakou ctí pro mě je, že ho mohu osobně poznat, a tím byl náš rozhovor u konce. Ještě jsem zaslechla, jak se kapitána ptá, zda by raději nechtěl sloužit jemu, ale odpověď už jsem nezachytila, neboť se mě ujaly služebné, aby mne odvedly do přidělených komnat.

Nechala jsem je připravit mi koupel a donést pozdní oběd, ovšem když mi chtěly pomoct s odstrojováním a vybalit mé věci, poslala jsem je pryč. Jen jsem je ještě požádala, zda můžou vyhledat mou komornou Almiel a poslat ji za mnou. Pokud je mé přání udivilo, nedaly to na sobě ani v nejmenším znát, a s patřičnými poklonami se vzdálily.

Jakmile jsem osaměla, skopla jsem z nohou boty a bosky jsem se vydala prozkoumat své nové pokoje. Cestou jsem si k tomu objevování přikousla kus uzeného a než se ve dveřích objevila Almiel, měla jsem už hrubou představu o tom, jak to tam asi vypadá. Šatna, ložnice i přijímací salonek byly zařízeny skrovně, nejspíš se počítalo s tím, že si je později upravím dle svého vkusu, ovšem na mé poměry byly vybaveny víc než dostatečně. A samozřejmě jsem neodolala, abych aspoň na chvíli neokusila měkkost prostorného lůžka a nezasnila se o tom, jaké to bude, až mě princ v noci navštíví.

„Vidím, že už jsi tu jako doma!“ zasmála se Almiel, sotva mne zahlédla v peřinách. „Ale neměla by ses válet v tom špinavém oblečení!“ pokárala mne vzápětí a pospíšila si, aby mi pomohla ze svrchních šatů, jejichž spodní lem byl celý nasáklý roztátým sněhem.

„Byla bych si je sundala sama, ale měla jsem obavy, aby sem ještě někdo nepřišel. Přece jen by si mohl něčeho povšimnout…“ vysvětlovala jsem jí, zatímco jsem rukou pohladila své malé bříško. „Doufám, že neporoste moc rychle, jinak se mi to nepodaří dlouho utajit…“

„Neměj obavy, však si s tím poradíme,“ uklidňovala mne Almiel, která přešla ke dveřím a pečlivě je zamkla. „Tak šup s tebou do kádě, než ti vystydne voda,“ popoháněla mne a nedala mi pokoj, dokud jsem nebyla důkladně vydrhnutá, zachumlaná do prostěradla a usazená na židli, aby mi ona mohla rozčesat čerstvě umyté prameny vlasů.

„Víš, že tohle dělat nemusíš, Almiel,“ upozorňovala jsem ji, ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že její péče nebyla příjemná. „Přece se taky potřebuješ umýt po cestě a zabydlet se tu…“

„Mám jen pár věcí, takže mi to zabydlení tolik času nezabere. A půjdu se umýt, až se postarám o tebe. Potřebuješ si jistě před večeří trochu odpočinout.“

„Kde tě vůbec ubytovali?“ zajímala jsem se trochu opožděně. „Je to přijatelné? Jestli ne, promluvím s princem, chci, aby ses tu měla dobře.“

„Se mnou si nedělej vůbec starosti, Riel,“ smetla mé obavy Almiel. „Raději mi řekni, jestli už ses rozhodla, co si vezmeš na večeři. Prý to bude velká událost.“

„Já nevím, ještě jsem nad tím nepřemýšlela. Ale zatančím si tam s princem,“ prozradila jsem jí se šťastným úsměvem.

„Tím spíš musíme vybrat něco skvostného,“ prohlásila má družka rezolutně. „Jen co se najíš, vybalím ti věci a uvidíme. Ale myslím, že nejvhodnější budou ty modré šaty,“ mudrovala, zatímco přede mě naservírovala talíř s jídlem a nalila mi čaj.

„Doufám, že si dáš se mnou, jinak jíst nebudu,“ upozornila jsem ji nesmlouvavým tónem, aby jí došlo, že o tomhle se dohadovat nemíním.

„Najím se později, beztak je tu pouze jeden talíř a jeden pohár.“

„Pak ho budeme sdílet, pokud proti tomu nic nenamítáš,“ nabídla jsem jí svou číši a ona ji bez dalších námitek přijala.

„Příště jim řeknu, ať prostřou pro dva,“ umiňovala jsem si nahlas.

„To je od tebe hezké, Riel, akorát že se to nehodí. Nezapomínej, že tady jsem tvojí komornou.“

„Tak ať! Ani to není důvod, abychom se nemohly najíst spolu!“ odmítala jsem tenhle její argument přijmout.

„Jak myslíš, Riel,“ nehodlala se se mnou Almiel dál přít a místo toho nám ukrojila další plátek uzeného masa.

S plnou pusou jsem horečně přemítala, zda není teď vhodná příležitost promluvit s ní o Amrasovi. Sice se mi příčilo kazit jí náladu tou zvěstí, ale nechtěla jsem to oddalovat, vždyť by to stejně nemělo smysl.

„Almiel?“ spustila jsem srdnatě. „Musím ti něco říct… o Amrasovi…“

„Nechci se o něm bavit!“ sekla po mně má družka nevlídně. „Plně mi stačilo, že jsem ho dnes potkala ve stájích!“

„Co jsi dělala ve stájích?“ podivovala jsem se.

„Co by! Šla jsem se přesvědčit, že je o tvého Celebra dobře postaráno! Myslela jsem, že by tě to mohlo zajímat!“ skoro se urazila Almiel.

Samozřejmě, že mě to zajímalo, taky jsem měla v úmyslu se za ním zajít po jídle podívat, ale o tom jsem jí vyprávět nehodlala, beztak by to akorát odsoudila. „A bylo o něj postaráno?“ zeptala jsem se raději.

„Ano. Amras ho právě vytíral do sucha,“ přiznala neochotně.

„Almiel… ať se ti to líbí nebo ne, zdá se, že ho teď budeš potkávat celkem pravidelně,“ oznámila jsem jí pečlivě neutrálním tónem. „Princ ho vybral za mého osobního strážce.“