6. kapitola

    Co si na mě Almiel připravila, jsem se dozvěděla v okamžiku, kdy jsem se chystala nasednout na Celebra. Protože ten hlas, který se ozval jen malý kousek od mého ucha, bych s jistotou poznala kdekoli.

„Přejete si, abych Vám pomohl, lady Lothíriel? Nerad bych Vás zase honil po lesích…“

Jeho dech mě rozechvěl ještě dříve, než se jeho ruce s drzou samozřejmostí obemkly kolem mého pasu, a on mne vysadil na koně. Ihned jsem postrádala jeho blízkost, ovšem smělé prsty, které kradmo vnikly pod mou dlouhou sukni, aby mě pohladily po lýtku, mi tu ztrátu aspoň trochu vynahradily.

„Nepřipadalo mi, že by Vám ten hon byl až natolik proti mysli, princi,“ vypravila jsem ze sebe, dech zrychlený vzpomínkou na mnohem důvěrnější dotyky, tváře rozpálené rozpaky či vzrušením, možná obojím, kdoví.

„Pokud je kořist dostatečně lákavá, tak se občas nechám i strhnout,“ odvětil Thranduil a jeho lehce chraplavý hlas prozrazoval, že i on myslí na naše společné chvíle.

„Proto jste tady? Abyste se opět předvedl před svými muži?“ neodpustila jsem si kousavou poznámku a potěšilo mě, když se princ tlumeně zasmál.

„Jsem tu na Vaše přání, lady Lothíriel. Podle toho, co pravil lord Glorfindel, si přejete mou společnost coby průvodce těmito hlubokými lesy. Či tomu snad tak není?“

Zlatá Almiel! pomyslela jsem si, moje radost poněkud zkalená vědomím, z čeho jsem svou věrnou družku podezírala. Musím s tím už jednou provždy skoncovat a naučit se důvěřovat Eldar kolem sebe. Přinejmenším těm, kteří si to zaslouží.

„Opravdu jsem projevila toto přání, netušila jsem ovšem, že Vám bude tlumočeno. Nerada bych Vás zdržovala od Vašich povinností,“ pronesla jsem a doufala, že to zní dostatečně vznešeně. Z chování prince jsem totiž vytušila, že se náš rozhovor neobešel beze svědků.

„Mou povinností hostitele je Vás doprovodit, drahá lady. Jestli přitom pojedu v čele skupiny či po Vašem boku, pro mne není rozhodující. A takto budu mít aspoň příležitost Vás lépe poznat,“ zkonstatoval a já okamžitě hrdě pozvedla hlavu na důkaz toho, že mě tento políček nezasáhl.

„Překvapuje mne, že chcete něčím podobným marnit svůj drahocenný čas, princi. A nebo jen zkoušíte ulehčit svému svědomí? Víte přece stejně dobře jako já, že náš svazek je akorát výhodný obchod, nic víc,“ připomněla jsem mu jeho předchozí slova. „Troufám si říct, že nebýt mého strýce a jeho spojenectví s vaším královstvím, ani byste mě nevzal na vědomí. Nebo mi snad chcete namluvit něco jiného?“

„Mluvíte velice přímě, lady Lothíriel. U ellith se to moc často nevidí. A je tomu jen dobře,“ dodal ještě s nádechem mužské nadřazenosti.

„Můj strýc mě k tomu vedl. Pokud máte námitky vůči mému vychování, obraťte se proto na něj,“ doporučila jsem mu a pobídla Celebra, abych utekla před tím náhle nevítaným dotykem. On mě ale ujet nenechal.

„Pokud je Vám má společnost proti mysli, proč jste o ni tedy žádala?“ dotazoval se, zatímco jeho ruka vklouzla ještě hlouběji pod mé šaty a já se musela kousnout do rtu, jinak bych nezadržela tiché zasténání, když se usídlila na mém stehně.

„Proto, abych Vás mohla lépe poznat. A také tuto říši, kterou mám zanedlouho nazývat svým domovem. Vždyť kdo jiný by mi mohl lépe odhalit její kouzlo než právě Vy?“ vydechla jsem a jen silou vůle jsem dokázala, že se mi hlas nezachvěl.

„Dobrá tedy,“ nebránil se tomu Thranduil. „Řekl bych, že to dlužím králi Gil-galadovi za to, jak srdečně mě přijal ke svému dvoru.“

„Buďte ujištěn, že Vaši laskavost neopomenu sdělit ve svém listu, až mu budu psát,“ prohodila jsem a v tu chvíli jsem se skoro i bavila. Protože přes princova odměřená slova, jsem neměla pochybností o tom, že mu na mně skutečně záleží. A to i kdyby mě zrovna dráždivě pomalu nehladil po noze. Nejspíš to bylo cosi v tónu jeho hlasu, co mi prozrazovalo, že nic z toho nemyslí vážně, že je to jen představení pro Oropherovy vojáky.

Když se vzdálil, aby přivedl svého koně, neubránila jsem se šťastnému úsměvu. A ačkoli jsem rychle sklonila hlavu, stejně jsem ho nestihla skrýt před Almiel, která se ke mně pohotově přitočila.

„Moc ráda tě takhle vidím, Riel,“ špitla potěšeně. „Jenom se prosím vyvaruj dalších útěků nebo si mě Glorfindel podá.“

„Neboj se, útěk je teď to poslední, na co myslím,“ ubezpečila jsem ji a ona se potutelně zasmála.

„Však já si dovedu velice živě představit, na co asi tak myslíš. A podle toho, jak se princ tvářil, je na tom úplně stejně. Ne, že bych to vám dvěma nepřála, ale obávám se, že s tímhle doprovodem si moc soukromí neužijete. I když… kdoví… třeba prince něco příhodného napadne…“

Tohle už byla čirá provokace a já se naklonila, abych tu pokušitelku šťouchla do ramene. „Doufám, že nekuješ zase nějaké pikle, Almiel! Tohle mi bohatě stačí. A děkuju.“

„Nemáš vůbec zač, Riel. Ostatně kdyby ses konečně přestala zbytečně strachovat, tak by tě podobný trik nepochybně napadl taky. Jsi přece urozená dáma, s tím kromě hromady povinností přichází i pár výsad. A nesnaž se mi tvrdit, že nevíš, jak na muže.“

„Ale jo, vím, jenže obvykle jsem přitom měla v rukou své zbraně!“ prohodila jsem přezíravě, protože jsem se svou nevědomostí odmítala nechat zahanbit.

„Své zbraně?“ zopakovala po mně Almiel nevěřícně. „No, myslím, že je načase tě poučit o docela jiných zbraních, těch, které ženy obvykle používají. A vzhledem k tomu, že nás čeká asi hodně práce, tak s tím raději začneme co nejdříve…“