1. kapitola
Během těch několika dní, jež nám zabralo, než jsme překročili Mlžné hory a řeku Anduin a stanuli konečně na hranicích Eryn Galen, jsem si poměrně často představovala, jaké to bude, až znovu stanu tváří v tvář princi. Jenže skutečnost dalece předčila veškerá má očekávání. Naneštěstí ne v tom dobrém slova smyslu.
Mohl to být klidně naprostý cizinec, ten chladný ellon, který mě zdvořile, leč bez sebemenšího náznaku zájmu přivítal v Oropherově království a představil se mi jako princ Thranduil. Hlas měl jeho, to ano, ale z toho neosobního tónu, kterým ke mně promlouval, mi bylo značně teskno. Kam jen se poděl ten muž, kterého jsem znala… a milovala? Byla tohle jen přetvářka pro zmatení ostatních a nebo způsob, jakým se ke mně mínil do budoucna chovat? Vše podle protokolu… a ani drobný projev nějakých citů, které by ke mně snad choval?
„Děkuji Vám mnohokráte za Vaše vřelé přijetí, princi Thranduile,“ zareagovala jsem mdle. „Cením si toho, že jste vážil cestu až sem, jen abyste mne doprovodil.“
„Je to mou povinností coby hostitele, lady Lothíriel,“ odvětil stroze, načež se obrátil k mému společníkovi, kapitánu Glorfindelovi, aby se s ním přivítal. O dost vřeleji než prve se mnou, jak jsem si nemohla nepovšimnout. A to byla poslední kapka.
Bez jediného slova jsem pobídla svého hřebce do běhu, dychtivá se co nejrychleji ztratit z toho místa ponížení, aniž bych dopředu přemýšlela, kam se vůbec vydám. V ten moment jsem jen toužila utéct od něho… mého někdejšího velitele, který pro mě měl vlídnější slůvko než jako choť, jímž se měl zanedlouho stát. Byla to chyba doufat, že bychom mohli být spolu… Bylo chybou snít tenhle zakázaný sen… Byla jsem naivní, když jsem věřila, že mu na mně skutečně záleží…
Zatímco mi hlavou probíhaly tyto myšlenky, podobnou rychlostí, s jakou se Celebros hnal kupředu mezi stromy, začínala jsem si uvědomovat dunění kopyt ještě jiného koně. A podle toho, jak kvapně nás doháněl, to mohl být jedině Morelen, princův statný vraník.
Tlumeně jsem zanadávala. Ovšem, to by se Thranduilovi nepochybně zamlouvalo, kdyby si mě mohl přivést zpátky jako nějakou trofej! Ale to potěšení jsem mu odmítala dopřát.
„Běž, Celebre! Rychleji!“ popoháněla jsem svého koně a pranic jsem přitom nedbala, že mě větvičky stromů občas šlehají do tváře a že z pracného účesu, který mi Almiel ráno mlčky vytvořila na hlavě, se uvolňuje jeden pramen za druhým. Neměla jsem obavy, že by si Celebros mohl ublížit, v tomhle lese znal každičký kout a i když já ho nemohla vést, sám si dokázal více než obratně nalézt cestu. Byl mýma očima… mým jediným přítelem na celém širém světě…
„Přidej, Celebre!“ prosila jsem ho a v duchu jsem se horečně pokoušela vybavit, jak vypadá terén v téhle části říše. Možná bych mohla něco z toho využít ve svůj prospěch, jen kdybych si dokázala vzpomenout…
Přitiskla jsem se ještě těsněji k hřebcovu krku a doufala v nemožné. A nebo aspoň v nějaký zázrak od Valar. Ovšem ve chvíli, kdy princ hrábnul po mých otěžích a přiměl Celebra zastavit, jsem už na zázraky spoléhat nemohla.
„Přejete si, můj pane?!“ pronesla jsem ledově, příliš hrdá, než abych sklouzla na zem a pokusila se o nějaký bláhový útěk po svých. Už jen proto, že se nedalo předpokládat, že bych se dostala daleko. Vždyť ani na koni jsem mu nedokázala unikat dlouho! Jistě, můj hřebec nebyl tak odpočatý jako ten jeho, ovšem nehodlala jsem si nalhávat, že je to pouze tím.
„Ano, přeju!“ zavrčel princ v odpověď a kdyby mě nerozechvělo už tohle, pak by se tak nepochybně stalo, když mě bez dlouhých okolků popadl a přitáhnul si mě na hřbet Morelena, přímo do své náruče.
„Dovolila bych si Vás upozornit, že tohle je zcela v rozporu s etiketou, Vaše Výsosti!“ ohradila jsem se odměřeně, neochotná přiznat, jak velký vliv na mě jeho blízkost má.
„Ovšem tady jste v Eryn Galen a ne na Gil-galadově dvoře, má drahá lady!“ oznámil mi s nesnesitelnou samolibostí. „A jak zcela nepochybně brzy zjistíte, tak zde platí poněkud jiná pravidla!“
„Ano? A jaká?“ zmohla jsem se na poněkud chabou otázku a moc jsem si přála, aby mi srdce nebušilo jako splašené. Jak jsem mohla rozumně uvažovat, když mě mé tělo tak podle zradilo a nestydatě si užívalo, že je opět v Thranduilových silných pažích?
„Opravdu se po tom všem musíš ptát, Riel?“ pohladil mě jeho horký dech po uchu a mnou okamžitě projel blesk nezvladatelné touhy. Poslední zbytky odporu byly sežehnuty na prach a já chtěla jen jedno… aby mě položil na trávu a vášnivě pomiloval.
„Možná bych ti to měl připomenout…“ prohodil princ nenuceně, zatímco mi jeho ruka odhrnula zcuchané vlasy z tváře a palec se jal prozkoumávat plnou linii mého spodního rtu. „Později… až budeme mít více času… a větší soukromí…“
A jako kdyby chtěli potvrdit jeho slova, zalehlo k nám volání několika ellyn, kteří se zjevně vydali za námi, a mezi nimiž jsem s jistotou rozpoznala i Glorfindelův hlas. To mě ovšem nemohlo zastavit.
