2. kapitola

    Neučinila jsem to se zlým úmyslem, třebaže musím přiznat, že v tom byl i kousek zvědavosti, jak se Thranduil zachová, až bude přistižen v tak choulostivé situaci. Ale k mému překvapení neudělal vůbec nic, pouze mě objal o něco pevněji a jal se pustošit má ústa takovým způsobem, že jsem už neměla pochyb o tom, že mě také postrádal.

„No vida, tady je máme… a zcela bez úhony,“ konstatoval kapitán suše, sotva nás zahlédnul, ale ani tehdy se princ neodtáhnul, dokud sám neusoudil, že je již čas dopřát mi možnost se taky trochu nadechnout.

„Pravil jsem přece, že se o to postarám, Glorfindele,“ opáčil ledabyle, aniž by mě přestal tisknout ke svému tělu. „Třebaže mě poněkud překvapuje, že neteř krále Gil-galada není schopná zvládnout svého koně. Alespoň že umí náležitě ocenit nasazení, s nímž jsem jí přispěchal na pomoc.“

„To jistě. Ale vzhledem k tomu, že její kůň se již zjevně ze svého úleku vzpamatoval, možná byste jí mohl umožnit vrátit se na jeho hřbet. A nebo si ji snad chcete vézt před sebou až do paláce?“ opáčil kapitán s náznakem výtky, se kterou se, hádám, obtěžoval jen kvůli těm dalším ellyn, kteří nepochybně se zájmem sledovali dění před sebou, než že by byl až takový mravokárce.

„Možná by to byl nejbezpečnější způsob,“ odtušil princ a jeho muži tu poznámku ocenili pobaveným zasmáním, ke kterému se on neváhal přidat. Bídák jeden!

Chápala jsem, že bylo zapotřebí mé nenadálé zmizení nějak zdůvodnit, ale že se mi splašil kůň?! Takový čirý nesmysl! Přesto se nezdálo, že by Thranduilovi vojáci tohle vysvětlení zpochybňovali. A pokud se dalo soudit na základě minulých zkušeností, pak nedlouho po návratu do paláce bude mezi lidmi kolovat hned několik verzí téhle nadmíru zábavné historky. Korunované tím, jak vděčně jsem se k jejich princi tiskla, a jak si ten za své služby neváhal ukrást důkladný polibek. A to bych měla nechat jen tak? Ani náhodou!

Hrdě jsem pozvedla hlavu a nasadila lehký úsměv, o kterém jsem doufala, že vypadá patřičně sebevědomě. „Mohu Vás ujistit, princi, že o mne se bát nemusíte. Jen jsem toužila zjistit, jak dobrý jste na koni Vy. A zdá se, že Vaše schopnosti jsou celkem uspokojivé… a nejen ty jezdecké…“ prohodila jsem, než jsem se obratně přesunula zpět na Celebra.

Ale ani tak mi neuniklo Glorfindelovo nevěřícné zaklení. Už jsem si živě představovala, jak to bude líčit Erestorovi, jen aby mu ukázal, že jako učitel naprosto selhal. A co se týkalo přítomných posměváčků, tak tohle je spolehlivě umlčelo. Ne však Thranduila.

„Oceňuji Vaše uznání, lady Lothíriel,“ sdělil mi natolik chladně, že jsem si nebyla jistá, jestli to pouze hraje a nebo se na mě doopravdy zlobí. „Toužíte prozkoumat ještě něco a nebo se už můžeme vydat do paláce?“ otázal se hned vzápětí, ovšem tón jeho hlasu dával jasně najevo, že o nabídku nejde ani náhodou.

A mně pomalu ale s o to větším znepokojením docházelo, že jsem poněkud přestřelila. Má reakce by možná byla adekvátní mezi vojáky, jenže se rozhodně nehodila pro někoho urozeného původu, navíc elleth. Co jen si teď ti muži musí myslet o neteři krále Gil-galada? Mohla jsem udělat jen jediné, abych svou chybu aspoň trochu napravila. A příště si dávat o hodně větší pozor na to, co říkám.

„Odpusťte, princi, mé troufalé chování, nechtěla jsem Vás urazit,“ spustila jsem a doufala, že tím svou situaci ještě nezhorším. „Jen jsem si přála Vás trochu lépe poznat, než… budeme oddáni. Můj… strýc, jak nejspíš dobře víte, je mimořádný ellon… zdatný bojovník a čestný muž, který má pochopení pro potřeby svého lidu, a jehož odvaha a strategické uvažování se mezitím staly takřka legendárními. Je snad s podivem, že se pokouším podobné kvality objevit i u svého budoucího chotě?“ žádala jsem ho o pochopení, aniž bych dovedla dopředu odhadnout, jak na to zareaguje.

„Náš svazek ovšem není založen na vzájemných sympatiích, lady Lothíriel, nýbrž na smlouvě uzavřené našimi králi. A jejím podmínkám musíme dostát, ať se nám to zamlouvá či nikoliv,“ poučil mě Thranduil chladně a kdybych neznala pravý důvod našeho sňatku, tohle by mne zcela přesvědčilo o tom, že do něho vstupuje pouze z donucení.

„Přesto bych měla ráda za muže ellona, jehož bych mohla chovat v úctě, princi. A podle toho, co mi o Vás strýc vyprávěl, by se mi mohlo aspoň toto přání vyplnit.“

„Potom můžete hovořit o štěstí,“ prohodil skoro posměšně a jeho tón naznačoval, že jsou mu mé city docela lhostejné. Je to vůbec ten samý ellon, který mě před chvílí tak vášnivě líbal? Jak se zvládne tak dokonale přetvařovat? Jak dokáže předstírat, že mu na mně ani trochu nezáleží?

„Hodlám se vynasnažit, aby i Vy jste byl v našem svazku šťastný, princi. Nebo přinejmenším spokojený,“ opravila jsem se rychle. „A jsem odhodlaná udělat pro to cokoliv.“

„Vaše oddanost králi Gil-galadovi je vskutku obdivuhodná, lady Lothíriel,“ vysmíval se mi. „A nebo je to snad výchovou, které se Vám dostalo? Potom mě poučte… jak mě míníte přivítat po návratu z výpravy? Ať vím, čeho se mohu nadít.“

„To záleží na stavu, ve kterém budete, princi. Ale myslím, že koupelí pro začátek nic nezkazím,“ odvětila jsem břitce a pár mužů se zasmálo.

„Myslím, že tohle už je nad rámec běžného seznamování, princi,“ vmísil se do našeho rozhovoru poněkud opožděně Glorfindel a zachránil mě tak před případnými dalšími všetečnými otázkami. „A vzhledem k tomu, že jsme již nepochybně očekáváni, neměli bychom déle meškat.“

„Pravda. Nemohu si přece usurpovat společnost lady Lothíriel pouze pro sebe, když král Oropher prahne nedočkavostí ji také zpoznat,“ pronesl Thranduil s předstíranou kajícnosti. „Kdoví… třeba se mu zalíbí natolik, že mě zprostí mého závazku a pojme ji za choť sám,“ dodal ještě a tentokrát jsem neměla chuť se rozjet pryč. Ne, tentokrát bych nejraději sáhla po svém luku a uškrtila ho tětivou.