3. kapitola

    „Můžeš mi laskavě sdělit, o co se to tu pokoušíš?!“ syknul na mě Glorfindel, jakmile se naše skupina dala opět do pohybu.

Z tónu jeho hlasu nebylo těžké poznat, že mým chováním není ani trochu potěšen. Ani já nebyla hrdá na to, jak jsem se s onou – pro mě docela novou – situací vypořádala. Nejhorší na tom celém bylo, že jsem věděla naprosto přesně, co jsem měla udělat, akorát jsem se k tomu nedokázala přimět. Nebyla bych to já… a mně se příčilo začínat už takhle brzy s přetvářkou.

Pravda, v minulosti jsem byla nucena snášet mnohem horší příkoří, jenže nejspíš právě proto jsem byla neochotná v tom pokračovat, když už nejsem vojákem. Možná kdyby ty uštěpačné poznámky pronesl kdokoli jiný než Thranduil, pak bych se přinutila je s pousmáním přijmout, ale od něho mi to připadalo jako zrada.

„Ty mi k tomu ani nic neřekneš?!“ nenechal se kapitán odradit mým mlčením. Dalo se ostatně čekat, že to nenechá jen tak být. Dokud nedorazíme do paláce a neodvede mne k lordu Elrondovi, byl to on, kdo za mě nesl veškerou odpovědnost, a podle všeho bral ten úkol velmi vážně.

„Že se nezeptáte také prince!“ odsekla jsem, má hrdost raněná lehkostí, s níž mě zesměšnil před svými muži. „Nechtějte mi tvrdit, že jeho výroky byly v souladu s etiketou!“

„Jeho výroky byly především v souladu s tím, co od něj jeho otec očekává,“ odtušil kapitán suše. „Jak jsem vyrozuměl, souhlasil princ s vaším sňatkem jen s největší nechutí, nemůže si proto dovolit nějaké vřelé přivítání. Myslel jsem, že jsi připravená na svou roli… a že budeš chápat i roli, kterou musí sehrát on. Ovšem zatím se zdá, že tvá pýcha ti opět jednou zatemnila zdravý úsudek. Dopusť se podobné chyby i před Oropherem a můžeš na nějaký svazek s Thranduilem zapomenout. Protože král má mnoho chyb… naneštěstí pro tebe ale není hlupák!“

„Vždyť se zas tolik nestalo! A vážně pochybuji, že by se něco z toho, co se tu přihodilo, doneslo až k němu!“ snažila jsem se zmírnit závažnost svého pochybení. Ale marně.

„Možná jsi slepá, avšak zdráhám se uvěřit tomu, že bys mohla být až tak naivní, aby tě nenapadlo, že ne všichni muži, kteří dnes Thranduila doprovází, patří mezi jeho věrné. Tato záležitost je pro Orophera až příliš důležitá, než aby ji ponechal náhodě. Být tebou, už bych usilovně přemýšlel, jak před ním své – na urozenou dámu značně nezvyklé - vystupování obhájit. Protože by mě notně překvapilo, kdyby se tě na to nezeptal.“

„Vy opravdu umíte jednoho povzbudit!“ posteskla jsem si, ovšem naštvaná jsem byla akorát sama na sebe.

Copak nebyla daná situace už takhle dost složitá? To jsem ji opravdu musela za každou cenu ještě zhoršovat? Možná je to ve mně… Jakási zakořeněná nevíra v to, že by mě mohlo konečně potkat něco hezkého… a zároveň strach, že by se mohlo jednat pouze o pomíjivý přelud… Opravdu se podvědomě snažím zničit vše dobré jen proto, abych o to náhodou nepřišla? Abych se uchránila bolesti před tou ztrátou a zklamáním? Jsem vážně tak zbabělá?

„Tváříš se jako voják, který jede do předem prohrané bitvy…“ poznamenal Glorfindel a já se hořce pousmála nad přesností jeho přirovnání. „Kde je tvoje sebevědomí? Odhodlání?“

„Já nevím…“ zavrtěla jsem nespokojeně hlavou. „Nečekala jsem, že to bude… takovéhle…“

„Jaké?“

„Že nebudu mít proti sobě pouze Orophera ale i Thranduila. Vím,“ dodala jsem rychle, „že je to jen naoko, ale stejně to není příjemné…“

„Však se to časem jistě srovná, jenom to nesmíš vzdát hned na začátku,“ neviděl Glorfindel žádný důvod k trudomyslnosti. „Hlavně nezapomínej na to, že jsi v Eryn Galen poprvé. Nějaký kompliment směrem k Oropherovi by byl jistě užitečný. Pokud je mi známo, je na svou říši dost pyšný, možná by to mohlo pomoci prolomit ledy mezi vámi dvěma.“

„A tohle máte od lorda Erestora a nebo je to součástí Vaší obvyklé strategie?“ zeptala jsem se skepticky, protože jsem měla vážné pochybnosti o tom, že by byl Oropher nakloněn nějakým lichotkám. Spíše jsem se obávala, aby to nevzal jako provokaci, koneckonců jeho království v této nelehké době zrovna příliš neprosperovalo.

„K tomu stačí mít aspoň špetku slušného vychování. A nebo jsi snad nikdy neslyšela o tom, že je na místě složit hostiteli nějakou poklonu?“ poučil mě kapitán lehce nevěřícně, že bych měla až takové mezery ve vzdělání.

Ale copak jsem za to mohla? Většinu svého dospělého života jsem strávila ve vojenské službě a tam nikoho na prázdné pochlebování neužilo. A nebo jsem snad měla svému veliteli pravidelně chválit jeho meč a zdatnost v boji? Ta představa byla dokonale absurdní. A přinesla akorát nevítané vzpomínky na chvilky s Daeronem, které jsem raději chvatně zaplašila, než docela otráví mou mysl.

Protože jsem se přes to nikdy doopravdy nepřenesla… ani přes onen incident s Belegem... ani přes své zážitky z dětství… Akorát jsem si nalhávala, že už mi na tom nezáleží, zatímco jsem to všechno pohřbila co nejhlouběji ve své mysli… a snažila se žít dál. Jenže copak se dá začít znovu, když nejsem docela smířená se svou minulostí? Když se stále bojím čelit svým démonům? Akorát se schovávám… utíkám… a doufám, že budu dost rychlá, aby mě nikdy nedostihli. Proto se tolik bojím klopýtnout…