4. kapitola

    „Tohle bych být tebou nedělal! A nebo si snad myslíš, že ti to nějak pomůže?!“ napomenul mne Glorfindel natolik ostře, že jsem sebou bezděčně trhla.

„Co Vám vadí tentokrát?“ nechápala jsem. „Netvářím se dostatečně nafoukaně na urozenou dámu?!“ ucedila jsem a ani jsem se nepokoušela skrýt svou rozladěnost. Tohle přesně potřebuji, aby mě celou cestu až do paláce kritizoval! Ještě chvíli a začnu se na setkání s Oropherem snad i těšit, jen když se zbavím jeho společnosti!

„Máš se dívat vpřed a neohlížet se,“ poučil mě Glorfindel a cosi v jeho slovech mě přimělo spolknout uštěpačnou poznámku a tiše mu naslouchat. Neboť jsem tušila, že to nejsou jen plané řeči, ale způsob, jakým on žije. „Vítězové se nikdy neohlížejí, ani když se dopustí chyb. S tím oni dopředu počítají, koneckonců jaké by to bylo vítězství bez boje? Jde o to se tím nenechat odradit… zviklat… musíš se o to víc soustředit na dosažení svého cíle… A ty už přece máš ten svůj nadosah. Tak proč otálíš a nevezmeš si to, oč si tolik usilovala? Cožpak nemáš po tom všem, čím sis prošla, pocit, že toho zasluhuješ?“

„Předtím jsem si to myslela… ale teď…“ Zuby jsem sevřela spodní ret a kapka krve, kterou jsem vzápětí ucítila v ústech, mi připomněla, kým doopravdy jsem. „Zdá se, že beze zbraně v ruce nemám dostatek odvahy, abych se pustila do boje.“

„Nemůžeš couvnout, na to už je pozdě, Riel. Navíc Thranduil by ani nic takového nepřipustil,“ upozornil mě kapitán, ale pokud mě sluch nemátl, tón jeho hlasu nebyl už tak příkrý jako prve. Skoro jako kdyby chápal, čím si teď procházím.

„Myslela jsem si, že to bude jako dřív… když jsem byla pod jeho velením…“ pronesla jsem v záchvatu nostalgie. „Věci tehdy byly o tolik jednodušší…“

„Však je Thranduil stále tady, připraven bojovat po tvém boku, copak tě o tom během svého pobytu v Imladris nestihl přesvědčit?“

„To ano…“ pousmála jsem se lítostivě, vzpomínky na naše společné chvíle bolestné i drahé zároveň. „Když jsem s ním o samotě, nemám pochybnosti. To jen v okamžicích, kdy jsem nucena se rozhodovat sama. Mám obavy, že selžu… že se dopustím tak velké chyby, že vše zničím… Možná jsem pro to dokonce předurčena…“

„To je nesmysl, Riel,“ utnul Glorfindel můj postesk. „Pouze ty sama si tvoříš svůj vlastní osud, věřit v cokoli jiného by bylo akorát zbabělou výmluvou pro případné selhání. A taková ty přece nejsi. Vím, že až ta chvíle nadejde, nalezneš v sobě potřebnou sílu. Nebudeš mít ostatně na vybranou.“

„Hovoříte, jako kdybyste dokázal nahlédnout do mé budoucnosti…“ pronesla jsem, náhle sevřená podivnou úzkostí, že bych se mohla dozvědět něco strašlivého. Glorfindel byl přece oblíbencem Valar, bylo docela dobře možné, že disponuje podobnou schopností… co jsem tak slyšela, nebylo by to ostatně mezi eldar zase úplně ojedinělé.

„Znám krále Orophera, jeden nemusí umět nahlédnout do budoucnosti, aby tušil, že s ním budou potíže. I když nyní, v době válek by mohl mít na práci důležitější záležitosti než je ztrpčování vašich životů,“ nadhodil kapitán chlácholivě, ale já tu útěchu odmítla.

„Byla jsem svědkem toho, jak se chová ke svému synovi … nebylo v tom ani kousíček nějaké náklonnosti. Spíš touhy ho ponížit…“ zavzpomínala jsem na onu osudnou oslavu vítězství. „Pochybuji, že dovede s ostatními jednat jinak.“

„S králi je to jako s veliteli, také si je nevybíráš,“ konstatoval Glorfindel suše. „Můžeme akorát doufat, že Oropherova pýcha neuvrhne jeho království i se všemi v něm do záhuby.“

„Jak povzbudivé!“ utrousila jsem sarkasticky. „Takže jen přihlížíte a čekáte, co se bude dít dál?! Myslela jsem, že vám na princi záleží o něco víc!“

„To ano, ale naneštěstí v dané situaci nemůžeme o mnoho víc udělat. Předpokládali jsme, že si pro svého syna poslal, aby mu předal vládu, ovšem jak se zdá, tak se Oropher koruny dobrovolně nevzdá, na to až příliš miluje moc.“

„To je asi tak jediná věc, na které mu záleží! Protože ke své vlastní krvi a svým poddaným se chová značně neurvale!“ podotkla jsem, neschopná potlačit svou nevoli vůči tomu nadutci.

„Možná… ovšem je to především jeho zásluhou, že Eryn Galen zatím úspěšně vzdoruje útokům nepřátel. Toto není snadné období pro kralování… a upřímně si nejsem docela jistý, jak by se s něčím takovým dokázal Thranduil poprat,“ rozhodl se ke mně být kapitán zcela otevřený. „Ne, nezpochybňuji nyní jeho dovednost v boji, pokud je to důvod, proč se už nadechuješ k protestu, jsou to jeho zkušenosti s velením a vedením lidí. Až příliš se nechává vést svým srdcem, jako kdyby chtěl vykompenzovat nedostatek empatie svého otce. Občas ale nedohlédne všech důsledků. Jako je pýcha Oropherovou slabinou, tak tou jeho je naopak laskavost a vstřícnost, které by si leckteří mohli splést s nejistotou a obyčejnou snahou se zavděčit.“

„Takový on není!“ vyrazila jsem okamžitě na princovu obranu. „Dělá to proto, že mu na lidech skutečně záleží, copak je to tak těžké přijmout?!“

„To mi pověz ty…“ odvětil Glorfindel zcela klidně. „Jak myslíš, že by lid Eryn Galen přijal svou novou princeznu, kdyby znal její pravý původ? S laskavostí a vstřícností? Vážně věříš, že by ocenili princovu volbu a vážili si ho pro to? A nebo by na králi – tom králi, který se k nim podle tebe chová tak hanebně – požadovali, aby zakročil, aby nedopustil podobné zostuzení jejich říše? Řekl bych, že oba odpověď známe…“