7. kapitola

    Musela jsem se držet, abych nepopohnala Celebra do cvalu, tolik jsem toužila jet zase s větrem o závod, nechat si od něj čechrat vlasy a hladit tvář. Místo toho jsem aspoň zavřela oči a zvrátila hlavu nazad a představovala si, že se řítím mezi stromy, jako za starých dobrých časů, všemi těmi důvěrně známými místy… které mi však bez mého zraku připadaly docela cizí. Nečekala jsem, že to přivítání bude takové… že se tu budu cítit skoro jako vetřelec.

S nespokojeným povzdechem jsem otevřela oči, jen abych narazila na stejnou černou stěnu jako tolikrát předtím, a marně jsem bystřila sluch v naději, že rozpoznám nějaký povědomý zvuk. Jenže les jakoby mě ignoroval, nepamatovala jsem, že by kdy byl tak tichý a odmítavý.

„Nejsem tu vítána… už ne…“ zamumlala jsem sklesle a v tu chvíli mi bylo naprosto lhostejné, kdo všechno můj postesk zaslechne. Copak na tom záleželo, když jsem přišla o jediný domov, který jsem v životě měla?

„Mnohé se zde změnilo… nepřítel na nás zle dotírá… a černé stíny hrozí, že pohltí celý les,“ pronesl Thranduil tiše, tak abych to zachytila pouze já. „Zatím držíme své pozice, ale kdoví, co dalšího si na nás Temný pán přichystal. Před králem ovšem raději předstírej, že sis ničeho zvláštního nepovšimla.“

„Cítila bych se mnohem užitečnější v uniformě a se zbraní v ruce než takhle! Žádný div, že se mnou les nemluví!“ kála jsem se nešťastně.

„Les už delší dobu s nikým nehovoří, neber si to osobně, Riel,“ chlácholil mě Thranduil. „A věř mi, že právě v tuto dobu jsem více než kdy jindy rád, že už jsi uniformu odložila. Nechtěl bych o tebe přijít.“

„Takže mám jen sedět v paláci a strachovat se o tebe? Máš tušení, jak je to kruté?“

„Ne tak kruté, jako kdyby měl náš syn přijít o oba rodiče. Ne tak kruté, jako kdyby ho Sauronovi přisluhovači odvlekli do otroctví,“ sdělil mi princ nemilosrdně. „Dokud ve mně zbude jiskřička života, přisahám ti, že se postarám, abyste byli oba v bezpečí,“ pronesl vzápětí a já drobným pokývnutím ten slib přijala.

„Mám pro tebe také něco na oplátku,“ oznámila jsem mu pevně. „Pokud se ti něco stane, pak odvezu syna do bezpečí a vrátím se… abych tě pomstila. Dokud se poslední kapka černé krve nevsákne do země a nebo dokud nepadnu.“

„To nesmíš, Riel! Tohle já nedovolím!“ ohradil se proti tomu okamžitě.

„Že ne?“ Pyšně jsem pozvedla hlavu. „Potom by ses musel vrátit z Námových síní, abys mi v tom zabránil!“
„Riel…“ Jeho ruka vyhledala mou, aby ji něžně sevřela. „Ty jedna tvrdohlavá bojovnice. Copak si s tím nikdy nedáš pokoj?“

„Kdo se se srdcem bojovníka narodil, se těžko někdy změní!“ odsekla jsem, neochotná s ním o svém rozhodnutí diskutovat. „A kdybych byla mužem, pak bys můj slib přijal!“ vmetla jsem mu rázně do tváře.

„Nu, ještě si o tom později pohovoříme, Riel. Nemám nic proti tomu, abys rozumně trénovala, až to tvůj stav dovolí, ale rozhodně si nepřeji, aby sis někdy vyrazila na projížďku bez doprovodu. Je to jasné?“ vymiňoval si, jeho tón stejně nesmlouvavý jako prve ten můj.

„Bojíš se, že bych mohla narazit do stromu? Myslela jsem, že máš v mého hřebce víc důvěry!“ prskla jsem po něm v předstíraném žertu.

„Víš dobře, že o tohle tu nejde!“ zůstával i nadále neoblomný.

„A když s sebou vezmu Almiel, bude ti to stačit?“ pokoušela jsem se o kompromis, který by mě nijak neomezoval.

„To je ta tvá společnice? Pokud mě přesvědčí, že je dostatečně zdatným bojovníkem, tak to možná i zvážím. Ovšem bez urážky, nepřipadá mi, že by její přednosti tkvěly právě v tomhle.“ Náznak posměchu, který jsem raději ignorovala.

„Já jen nechci, abys mi přidělil někoho, před kým se budu muset také přetvařovat. Chci aspoň občas trochu volnosti, copak je to tak neskromné přání?“ snažila jsem se mu vysvětlit, co mi na jeho návrhu – ne, vlastně rozkazu! – tolik vadí.

„A co tě vede k myšlence, že bych tě svěřil někomu cizímu? Ne, je to Amras, koho jsem pověřil, aby bděl nad tvou bezpečností. Zdá se ti mé přání nyní přijatelnější?“ zeptal se skoro škádlivě.

„O ničem takovém se v Imladris nezmínil…“ pronesla jsem, celá nesvá z té představy. Ne kvůli Amrasovi ale kvůli Almiel, která měla averzi už na samotné jeho jméno. „Třeba ani nebude mít zájem dělat mi zase hlídače. Vždyť velel své vlastní jednotce… cožpak ho není víc potřeba někde na bojišti?“ argumentovala jsem nesouvisle.

„Nezmínil se o tom, protože jsem ho o to požádal, Riel,“ sdělil mi Thranduil na vysvětlenou. „A z mých mužů jemu věřím nejvíce, pokud budeš pod jeho ochranou, pak si o tebe nebudu muset dělat obavy. Proč je ti to tolik proti mysli? Copak se tě něčím dotkl?“

„To ne, jde o Almiel… obávám se, že ti dva se prostě neshodnou,“ odvětila jsem vyhýbavě. Proč zacházet do nějakých podrobností, vždyť to nebyla jeho věc.

Ovšem princ s tím byl hotov ještě rychleji než já. „Pokud jde akorát o ni, pak si bude muset buď zvyknout a nebo se vrátit do Imladris. Protože já nehodlám v tomhle ustoupit jen proto, abych se zavděčil nějaké vrtošivé elleth. Amras je čestný ellon a jsem si jist, že by se nikdy nedopustil hanebného skutku. A nebo mi snad chceš tvrdit něco jiného?“

Mlčky jsem zavrtěla hlavou. Jak jen tohle sdělím Almiel?!