5. kapitola

    Mlčela jsem, protože jsem netušila, co na to říct. Měl samozřejmě pravdu… a oba jsme si to uvědomovali až příliš jasně. Možná jsem v tu chvíli byla dokonce ráda, že jsem slepá, a tudíž nejsem nucena čelit jeho nesmlouvavému pohledu. I tak jsem se v jeho společnosti cítila dost nepříjemně a upřímně jsem litovala, že jsem se s ním vůbec do podobného rozhovoru pouštěla. Co jsem si od toho jen slibovala?

„Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale je čas, abych své paní udělala její bylinkový čaj,“ zaslechla jsem náhle ke své neskonalé úlevě Almielin hlas, který se nenechal odradit ani kapitánovou nepřívětivou poznámkou, že podobná věc snad snese odkladu.

„Ovšem, nejde tu o život, pane, jen buďte připravený ostatním vysvětlit, proč lady Lothíriel zachvátila náhlá nevolnost! Aby si náhodou nemysleli, že jí to způsobilo setkání s princem!“ odvětila Almiel břitce, ani náhodou zastrašená věhlasem ellona, s nímž hovořila. Nemohla jsem ji než obdivovat.

„Dobrá tedy!“ kapituloval Glorfindel, kterému zřejmě došlo, že nemá smysl se s ní déle dohadovat. „Promluvím s princem, že si dámy potřebují odpočinout. Ale další zastávku bych si být vámi dobře rozmyslel, pokud nechcete vzbudit nemístné podezření,“ poučil nás ještě, než popohnal svého koně.

Počkala jsem, dokud mi sluch neprozradil, že se dostatečně vzdálil, a pak jsem se na Almiel vděčně pousmála. „To byla záchrana v pravou chvíli. I když nechápu, jak jsi to mohla vědět.“

„Stačilo se podívat na tvoje svěšená ramena. Hned mi bylo jasné, že ti Glorfindel udílí nějakou lekci. Že by se mu nezamlouvalo, jak jsi předtím ujela?“ hádala celkem zbytečně.

„Nemohla jsem si pomoct…“ zamumlala jsem nepříliš přesvědčivě na svou obranu. „Copak jsi Thranduila neslyšela? Ranilo mě to…“

„Opravdu? Připadalo mi to spíš jako čin z uražené ješitnosti. To princ byl ten, kdo byl raněn. Tvou nedůvěrou,“ upřesnila Almiel a já si zkroušeně povzdechla.

„To jsem nechtěla… ale… je to tak těžké… Těžší, než jsem čekala…“

„Protože si tak málo věříš, Riel! Domníváš se snad, že by podstoupil tohle všechno, kdyby o tebe opravdu nestál? Tak se přece vzchop! Máš mu být oporou! A ne mu ještě přidělávat starosti!“

„A já myslela, že jsi mě přijela zachránit!“ zaprotestovala jsem chabě.

„Pokud chceš vedle sebe elleth, která ti bude mazat med kolem úst, tak sis měla vybrat někoho jiného! Protože tohle já dělat nehodlám!“ sdělila mi Almiel tvrdě. Její další slova už však byla o poznání smířlivější. „Stále tě považuji za svou přítelkyni… a chci, abys byla šťastná… Tak mě nezklam.“

„Někdy mě děsí, jakou máte vy všichni ve mě důvěru…“ špitla jsem, když už jsem byla usazená před ohněm a v dlaních chovala pohár s hořkým nápojem.

„To by tě nemělo děsit, spíš povzbudit.“

„Děsí mě pomyšlení, že bych vás měla zklamat…“ přiznala jsem zahanbeně.

„A sebe ne? Copak pro tebe tohle nic neznamená?“ podivila se Almiel.

„Stále se tomu bojím uvěřit… Vždyť uznej sama… copak se něco podobného běžně děje?“

„Běžně ne… ovšem když se jedna z Maiar mohla zamilovat do někoho z Eldar a spojit s ním svůj život, pak se tvůj svazek s princem nezdá zase natolik mimořádný…“

Nemohla jsem se neusmát. „Když to bereš takhle…“

„Jak se ti vůbec líbí lesy Eryn Galen?“ zeptala jsem se znenadání, jen z části proto, abych změnila téma. „Takhle v zimě vypadají jako z jiného světa… Tichý majestát mocných stromů zahalený do bělostných rouch, jako králové dávných věků… Jeden se až neubrání určité bázni a pokoře…“

„Upřímně? Nejsem zrovna zvyklá žít v lese. Na můj vkus je tu až moc velké ticho a příšeří. A jestli se něčemu nemohu ubránit, tak myšlenkám na to, co všechno se v těch stínech asi skrývá…“ Almielin šepot prozrazoval, že se tu opravdu necítí dobře, a já si pospíšila, abych sevřela její paži v konejšivém gestu.

„Neměj obavy, nic se ti tu nestane. Okolí paláce je bedlivě střeženo proti nepříteli a naši vojáci jsou zdatnými bojovníky, než aby se nechali překvapit. Budeš tu v naprostém bezpečí, třebaže tohle území není pod ochranou jednoho z prstenů.“

„V tom to není, Riel. I když bych lhala, kdybych tvrdila, že se mi nezamlouvalo mírné počasí, které díky tomu v Imladris panovalo. Nikdy v životě jsem neviděla tolik sněhu… vždyť všude jinde je už pomalu jaro… zatímco tady to vypadá jako v ledové říši, která takové roční období snad ani nezná. Co mi tu ale chybí je zvuk vody… po tom se mi opravdu stýská,“ posteskla si má družka a z jejího hlasu jsem poznala, jak velmi ji tato skutečnost tíží.

„Však si můžeme vyjet k řece, kdykoli se ti bude chtít, Almiel,“ snažila jsem se jí zvednout náladu. „A kdo ví, třeba nakonec neodoláš zvuku větru, který se prohání v korunách vysokých stromů, či něžnému ševelení stébel trávy.“

„Možná,“ neodporovala Almiel a pokud jsem mohla soudit, bylo to opět to její staré nezdolné já. „Když tak o tom mluvíš, tak mě něco napadlo… jistě se ti to bude zamlouvat…“

Slyšela jsem, jak se zvedá, a znepokojeně jsem se na ni zamračila. „Co máš za lubem?“

„Však se to záhy dozvíš!“ přislíbila s tichým smíchem, který ještě podtrhoval ďábelskost jejího plánu.

„Almiel! Hned se vrať!“ sykla jsem zcela zbytečně za ní, protože ta proklatá elleth se ani neobtěžovala na to nějak reagovat.

Jelikož jsem na sebe nechtěla zbytečně upozorňovat, rozhodla jsem se ji nepronásledovat, místo toho jsem rozechvěle dopila zbytek svého trpkého čaje. A v duchu jsem dumala, zda jsem neudělala chybu, když jsem Almiel vzala s sebou. Co když jen číhá na příležitost, aby mi oplatila to nepříjemné shledání s Amrasem?