10. kapitola

    „To má být nějaký žert?“ zalapala Almiel slyšitelně po dechu. „A nebo sis snad vzala do hlavy, že nás udobříš? Pokud ano, pak na to můžeš rovnou zapomenout, protože já mu nikdy neodpustím!“

„To po tobě ani nikdo nechce. A věř mi, že to nebyl můj nápad, naopak jsem se to princi snažila kvůli tobě rozmluvit, ale marně. Prý Amras je tu jediný, komu skutečně důvěřuje,“ vysvětlovala jsem jí to trpělivě. „Jsem si ale jistá, že to nebude tak zlé, jak ti nyní připadá…“

„Jak můžeš vědět, jak zlé mi to připadá?!“ vyjela na mě Almiel a zlost z jejích slov přímo čišela. „Měla jsi princi říct, že nechceš Amrasův dohled kvůli Saerosovi! Pro to by měl jistě pochopení!“

„Nechtěla jsem mu lhát, Almiel. Promiň.“

„Promiň?“ zopakovala po mně skoro nevěřícně. „Ty si myslíš, že řekneš promiň a všechno bude zase v pořádku?!“

„To ne. Prosím pověz mi, co mám udělat, aby ses cítila líp,“ navrhla jsem a připadala si v tu chvíli strašlivě bezmocná.

„Záleží snad na tom?! Stejně bys to neudělala!“

„Co by sis přála?“ zeptala jsem se znovu.

„Aby Amras opustil tohle království! Proč se musel ze všech míst usadit zrovna tady?!“ obořila se na mě, jako kdybych já snad byla tím důvodem, proč byl nucen odjet z Lindonu.

„Možná tak učinil ze stejného důvodu jako ty. Aby začal znovu,“ nabídla jsem jí tiše vysvětlení, které ale ona okamžitě zatvrzele zavrhla.

„Nesmysl! On nechce nikde začínat znovu, on jen zbaběle prchá před odpovědností! Proč si myslíš, že se tak nenápadně vytratil z Lindonu?!“

„Proč?“ otázala jsem se, třebaže jsem netoužila znát odpověď. Ne tu Almielinu.

„Aby se o mne nemusel postarat, jak bylo jeho povinností coby Celegormova příbuzného! Než aby mi čelil, raději mi přenechal veškerý jeho majetek a zmizel! Připadá ti tohle snad jako chování čestného ellona?!“ rozčilovala se tmavovláska a já nemohla než Amrase v duchu litovat. A to přes i zatvrzelost, s níž mlčel o svém činu.

„A proč by mi to mělo připadat nečestné? Král si přál, aby se přidal k výpravě lorda Elronda, a on uposlechl. Předtím se ještě postaral, abys byla náležitě zaopatřena. A přesto na něj házíš špínu?“ Ano, uznávám, že jsem pravdu poněkud překroutila, ale copak mi zbývalo něco jiného?

„Tak proč se mnou před odjezdem nepromluvil? Utekl jako zbabělý pes a tohle mi nevymluvíš!“ Navzdory tomu nelichotivému pojmenování jsem v jejím hlase rozpoznala smutek. Bylo více než zřejmé, že ji jeho odchod tehdy hodně zasáhnul.

„Když nevymluvím, tak nevymluvím,“ pokrčila jsem v předstírané rezignaci rameny a raději jsem zamířila k truhlicím, které sloužící složili před šatnou, a začala jsem se v nich dost nešetrně přehrabovat.

„Co hledáš?“ přihnala se ke mně okamžitě Almiel a jistě ostřížím zrakem sledovala mé počínání.

„Pro začátek nějaké jednoduché oblečení. A potom ty modré šaty na večer,“ sdělila jsem jí stručně.

„A to nemůžeš chvilku počkat? Přece jsem říkala, že ti ty věci vybalím. A nemůžeš si na sebe brát jednoduché šaty, jsi neteří krále Gil-galada, tak se musíš podle toho i oblékat.“

„Chci se ještě před večeří projít venku a na to mi plně postačí prostý oděv. Nechci na sebe zbytečně upozorňovat.“

„Dobrá, ale já tě doprovodím. Nemůžu tě přece nechat potulovat se venku dočista samotnou,“ usmyslela si zničehonic Almiel, čímž zásadně ohrozila mé plány.

„Zapomínáš, že to tu znám. Nemusíš se bát, že bych se ztratila. A věř mi, že bez honosných šatů budu skoro neviditelná,“ pokoušela jsem se jí to vymluvit. „Navíc nebudu pryč dlouho.“

„Pokud na tom trváš, budiž,“ vzdala to celkem bez boje, patrně se jí nezamlouvala představa, že by mohla opět narazit na Amrase. „Ale jestli na to přijde Glorfindel, tak o ničem nevím, rozumíš?“ vymiňovala si ještě.

„Ovšem, neměj obavy,“ usmála jsem se na ni spiklenecky a pak už jsme se mlčky věnovaly vybalování mé garderoby.

Nikdy bych nevěřila, že jednou budu mít tolik věcí, dřív mi bohatě stačily mé uniformy a jedny obyčejné šaty. Žádný div, že se urozené dámy neobejdou bez služebných! blesklo mi hlavou během té nezáživné činnosti a notně se mi ulevilo, když už bylo vše uloženo na svém místě.

„Tak které šaty chceš?“ vyptávala se Almiel a když jsem jí to řekla, s povzdechem mi je podala.

„Je ti, doufám, jasné, že pokud tě v tomhle někdo pozná, pak budeš mít co vysvětlovat?“ neodpustila si malé varování. „Uvědom si, že se svými hnědými vlasy tu poněkud vybočuješ z řady.“

„Proto je mám také v úmyslu zakrýt.“ Spěšně jsem vklouzla do svého zeleného úboru, než si to Almiel rozmyslí, a ještě hbitěji jsem spletla svou hřívu do jednoho silného copu, jako nesčetněkrát předtím. Nakonec jsem si přes ramena přehodila dlouhý šedavý plášť a jeho kapuci si stáhla hluboko do tváře.

„Dobrý?“ obrátila jsem se na svou přítelkyni pro ujištění.

„Asi ano. Ačkoli vůbec nechápu, o co se to vlastně pokoušíš.“ Živě jsem si ji představovala, jak nesouhlasně kroutí hlavou.

„Tomu bys nevěřila,“ odbyla jsem ji. I přes její protřelá slova jsem totiž pochybovala, že by se jí můj záměr zamlouval.