8. kapitola

    „Jsi v pořádku? Vyhlížíš nějak pobledle,“ povšimnul si Thranduil po chvilce mlčenlivé jízdy. „Glorfindel mi sice tvrdil, že za onou minulou zastávkou zcela jistě nestály žádné zdravotní obtíže, ale pokud si potřebuješ odpočinout, pak mi to určitě řekni. Nemá smysl, aby ses zbytečně přepínala.“

„Nic mi není. To jen… nevím, jak tu novinu sdělit Almiel. Nechci jí ublížit… a tohle ji nepochybně raní,“ svěřila jsem se mu, aniž bych nad tím musela dlouze dumat. Protože pokud mi někdo mohl v této svízelné situaci poradit, pak to byl právě on.

„A co tak strašného jí vůbec Amras provedl? Odmítl snad její návrhy?“ bavil se na její úkor.

„To by možná ještě nebyla taková tragédie… Ty víš, proč Amras odešel z Lindonu?“ zeptala jsem se ho na oplátku.

„Něco jsem zachytil…“ prohodil neurčitě.

„Almiel je jeho švagrová,“ prozradila jsem mu a čekala, jak na to zareaguje.

„Tak teď už tomu vůbec nerozumím. Čekal bych, že mu za jeho zákrok bude spíš vděčná. Leda že by jí na jejím choti záleželo víc, než si ostatní myslí.“

„V tom to není,“ uváděla jsem to rychle na pravou míru. „Ona jenom neví, čeho se Amras dopustil. Z jejího pohledu jí akorát přislíbil pomoc a pak se vytratil.“

„Potom nechápu, že ho do Imladris následovala,“ podivoval se Thranduil.

„To byla náhoda. Podle mě vůbec netušila, kam tenkrát odešel. Celá ta záležitost se dost ututlala. A Almiel si navíc myslí, že ji Amras viní ze smrti svého bratra.“ S tímhle se mi sice nesvěřila, ovšem zjevné rozpaky při jejich setkání, které se vehementně pokoušela zakrýt hněvem, mi odhalily, že i ona má potíže pohlédnout mu zpříma do očí. Nebylo zase tak obtížné uhádnout proč.

„Nu, aspoň budou mít konečně příležitost si to všechno vyříkat. Ty se do toho hlavně nepleť a nech je, ať si to vyřeší mezi sebou,“ doporučil mi princ a já se nespokojeně zamračila.

„A co když se to nevyřeší?“ byla jsem skeptická. „Tys je neslyšel, když se náhodou potkali v Imladris. A já znám příběhy jich obou… mohla bych jim přece pomoct.“

„Náhodou se potkali? A nebo jim k tomu někdo dopomohl?“ chytil se toho nešťastného slovíčka. „Proč mám pocit, že jsi k té náhodě tak trochu přispěla?“

„To jsem ještě netušila, že se znají z minulosti! Myslela jsem, že by v sobě mohli nalézt zalíbení!“ bránila jsem se ihned.

„A kdo říká, že ho v sobě již dávno nenalezli?“ opáčil princ a z jeho hlasu jsem poznala, že se usmívá. „Těžko uvěřit, že by se Amras dopustil podobného činu, kdyby neměl pocit, že za to ona elleth stojí. A nenávist tvé přítelkyně ukazuje, že jí také není lhostejný. Že ji ranilo, když se bez rozloučení vytratil. Myslím, že se ti dva dokážou domluvit. A to i bez tebe, Riel.“

„Dobrá, ale stejně jí to budu muset nejprve oznámit,“ dělala jsem si dál těžkou hlavu.

„A v čem vidíš tu nesnáz? Prostě jí řekni, že to bylo mé výslovné přání a nedal jsem si to vymluvit. Ani nebudeš muset lhát,“ odvětil bez rozmýšlení a zřejmě tím považoval dané téma za vyčerpané, neboť se hned přesunul k jiné záležitosti.

„Král si rozhovor s tebou naplánoval na zítřejší ráno při společné snídani. Mou přítomnost si u toho nepřál, tak buď raději opatrná, kdoví, co na tebe chystá. Hovoř spíše málo a kdybys byla zahnána do úzkých, vymluv se na únavu z cesty a požádej ho, zda se smíš vzdálit,“ udílel mi kradmé rady.

„Doufala jsem, že si tuhle příjemnou konverzaci odbudu už dnes,“ prohodila jsem lítostivě a má nervozita z toho nadcházejícího setkání ještě o něco vzrostla. „Bude tam přítomen aspoň lord Elrond? A nebo některý z rádců?“ chytala jsem se posledního stébla naděje.

„Bude to naprosto uzavřené jednání, Riel. Pouze ty a on,“ zklamal mne Thranduil svou odpovědí. „Ale není důvod se tím trápit, věřím, že tě Erestor na podobnou situaci dobře připravil.“

„To se již brzy dozvíme,“ přinutila jsem se k poněkud křečovitému úsměvu. „Znamená to, že dnešní den se nebude nic mimořádného dít?“

„Ale kdeže, to bys Orophera podcenila. Po oficiálním přivítání budeš mít sice čas na odpočinek a koupel, ovšem večer se očekává tvá přítomnost, neboť se bude konat velká hostina na tvou počest.“

„Výborně. Předpokládám, že se při té příležitosti nevyhnu tanci, že?“ zatvářila jsem se útrpně, jelikož třebaže ani tato činnost nebyla při mé výuce zanedbána, stejně jsem se při ní dosud cítila dost nejistě.

„To nevyhneš. Naštěstí pro tebe král tanci neholduje, a proto mě pověřil, abych ho zastoupil. Náš společný tanec bude zahájením celého večera. A upřímně, už se na to docela těším,“ sdělil mi s šibalským smíchem, za nějž jsem se na něj nedokázala zlobit. Obzvláště když hned pokračoval: „Stejně jako na to, co bude následovat, až tě později v noci navštívím v tvých komnatách…“

„V mých komnatách? To je také součást nějakého protokolu?“ popíchla jsem ho, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mi jeho prohlášení pořádně nerozproudilo krev v žilách. „Jestli bych si raději neměla postavit před dveře stráž…“

„A vyjádřit tak nedůvěru, že tvůj hostitel nedokáže zajistit tvou bezpečnost? To by byla hodně velká urážka Orophera,“ vysmál se mi princ. „Pokud nechceš způsobit konflikt mezi našimi dvěma říšemi, pak ti nezbývá nic jiného, než mou návštěvu strpět. Kdoví… třeba se ti bude i zamlouvat…“ Jeho zastřený hlas sliboval nepředstavitelnou rozkoš a já se jím nechala beze studu svádět.

Tentokrát už jsem se tichému zasténání neubránila.