130. kapitola
Dobu do večeře jsem zcela neplánovaně strávila v Erestorově škrobené společnosti, neboť když mě ten dobrý ellon přistihl, jak bezcílně bloumám domem, okamžitě mě hnal do své pracovny a jal se se mnou probírat témata, na která by mohla přijít řeč během mé soukromé rozmluvy s králem. Oceňovala jsem jeho zapálení pro mé vzdělání, ale raději bych byla sama, ztracená ve svých myšlenkách a představách.
Ne proto, abych se mohla litovat, z toho mě setkání s Amrasem prozatím vyléčilo, ale abych mohla snít o sobě a princi, našem krásném synkovi a spokojené budoucnosti spolu. Protože jak by to mohlo být jinak, když se tolik milujeme? A jako jsem byla kdysi odhodlaná bojovat za své místo v armádě, se stejnou vervou jsem se teď chtěla rvát za nás tři…
„Sice se mi ani trochu nezamlouvá, že mi opět nevěnuješ pozornost, ale je celkem příjemná změna vidět tě se usmívat,“ poznamenal Erestor a já k němu pozvedla hlavu s čímsi, o čem jsem doufala, že vyhlíží jako omluvný výraz.
„Odpusťte, pane, nechápejte to prosím jako projev neúcty k Vám či mého nevděku, to jen že jsem dnes měla příležitost hovořit s někým z Eryn Galen a to ve mně probudilo stesk po domově,“ pronesla jsem na svou obhajobu s patřičnou dávkou kajícnosti a za použití daleko více slov, než bylo dle mého soudu zapotřebí. Ale urození už byli prostě takoví… zvyklí sáhodlouze hovořit o věcech, které se daly vyjádřit mnohem stručněji.
„Výborná formulace,“ ocenil to můj učitel uznale. „Přesto působíš celkem vyrovnaně, rozhodně více, než jak jsem si tě během posledních dní navykl vídat,“ přidal ještě svůj postřeh.
„To proto, že jeho slova a společnost zmírnily mou bolest a připomněly mi, kým doopravdy jsem,“ odvětila jsem tiše.
„Pak se tedy Glorfindel nemýlil… což je jeho jediné štěstí, protože jinak by se za ten svůj lehkovážný kousek zodpovídal mně!“ prohodil Erestor podrážděně.
„Nechtěl jste, abych se s Amrasem střetla? Proč?“ nechápala jsem.
„Protože jsem nevěřil, že by to mohlo být k něčemu dobré. Naopak jsem se obával, že by to mohlo tvůj stav ještě zhoršit.“
„To kvůli Saerosovi?“ hádala jsem a lehce jsem se zachvěla, jak mě zármutek nad jeho ztrátou zasáhnul jako závan studeného vichru, který proklouzl otevřeným oknem. A nebo jako kdyby se mě dotkl někdo z druhé strany… Je možné, že je pořád někde poblíž? Slyšela jsem už o případech, kdy duše Eldar odmítaly odejít z pozemského světa a dál tvrdošíjně setrvávaly na místech, ke kterým je něco vázalo. Co když Saeros se tu také ještě zdržuje? Rozezlen, že jsem ho zradila, a číhající na příležitost se mi za to pomstít?
„Zčásti,“ probral mě Erestorův hlas z mých silně znepokojivých úvah. „Pokud se nemýlím, pak byli přáteli.“
„To ano, ale Amras mi vůbec nic nevyčítal. Je to jeden z nejlaskavějších ellyn, které jsem kdy střetla,“ odvětila jsem, zatímco jsem si v duchu říkala, jakým snadným cílem bych pro Saerose byla, kdyby mi chtěl opravdu ublížit…
„To možná je. Ovšem také je poněkud nevyzpytatelný, když se jedná o ty, které má rád…“ prohodil Erestor jakoby mimochodem. Samozřejmě, že to okamžitě upoutalo mou pozornost.
„Co tím míníte?“
„Na tom nezáleží. Důležité je, že ti jeho přítomnost pozvedla náladu. Věru si nedovedu představit, jak by se Oropher tvářil, kdybys před něj předstoupila s tím usouženým výrazem, který sis poslední dobou tak oblíbila.“ Úsečnost jeho hlasu prozrazovala, že nemá smysl se na Amrase dál vyptávat, a tak jsem se o to ani nepokoušela, byla jsem však rozhodnutá, zeptat se na něj při vhodné příležitosti lorda Elronda. Ten byl zpravidla přece jen o něco sdílnější.
„Jemu jde přece akorát o to spojenectví, tak proč by mu mělo záležet na tom, jak se tvářím?!“ vylétlo ze mě s pohrdáním dřív, než jsem se stihla opanovat. To proto, že sebemenší zmínka o tom nesnesitelném arogantním ellonovi, který se zmohl akorát na to, aby každého včetně svého syna jen komandoval a kritizoval, ve mně okamžitě probouzela hněv.
„Poněkud jste vypadla ze své role, lady Lothíriel!“ upozornil mě Erestor ostře. „A jsem si jistý, že mu na tom záležet bude, neboť podobné nedostatky vrhají špatné světlo na jeho rod. Navíc se očekává, že když jdou muži do boje, ženy je patřičně vyprovodí. A s tím, jak se na mě teď mračíš, bych mohl jen stěží uvěřit, že je vůbec nějaká naděje na vítězství!“
Zachmuřila jsem se ještě víc. „To se mám snad smát?!“
„Smála by ses snad, kdyby Thranduil odjížděl do bitvy a tys nevěděla, jestli se vůbec ještě vrátí?“ opáčil můj učitel chladně.
Ta myšlenka byla přímo devastující. Pokoušela jsem se ji porazit vědomím, že princ je zdatný bojovník, kterého hned tak něco neudolá, a který určitě udělá i nemožné, jen aby se opět shledal se mnou a naším synem, jenže pořád tu ve vzduchu viselo to Ulmovo temné proroctví. A já si už snad potisící lámala hlavu nad tím, proč jen by měl být princův konec tak děsivě nevyhnutelný? Ledaže…
… ledaže by Ulmo tehdy lhal, když popřel, že by tu smrt měl zapříčinit on… Copak se někomu takovému dalo vůbec věřit? Muselo pro něho být pokořující, že jsem dala přednost obyčejnému ellonovi, červovi, jak by ho nepochybně nazval, před ním! Na tohle zcela jistě zvyklý nebyl a čím déle jsem o tom přemýšlela, tím méně jsem věřila, že by se nad to dokázal povznést. Ostatně nepocítila jsem snad na vlastní kůži, jak nelítostný dovede být? Jak je krutý a bezohledný, když mu o něco jde? Jako třeba o pomstu…?
Ne, ten se rozhodně nezastaví před ničím… tak proč by nezabil svého soka a ještě předtím neposlal Saerose, ellona, který tak příhodně skonal v jednom z jeho toků, aby mě přivedl, když on jako vládce vodstev nemohl vstoupit na suchou zem?
Znovu jsem se zachvěla. Netušila jsem, jestli je to nějaká předtucha nebo jsou na vině akorát mé napjaté nervy, ale stejně jsem se už nemohla dočkat, až z Imladris odjedu. Otázkou však zůstávalo co potom.
