127. kapitola
Nezmohla jsem se na slovo, jenom jsem se přerývaně nadechla, slzy opět nebezpečně na krajíčku. To jsem si opravdu myslela, že to bude tak jednoduché? Kdy už přestanu být tak naivní?! V jakémsi záchvatu paniky jsem se pokoušela osvobodit z Amrasova sevření, ale on mě odmítal nechat jít.
„Upokoj se, Riel, pouze jsem tím chtěl říct, že by bylo mnohem lepší, kdyby sis prince vybrala rovnou… a nikdy neopustila Eryn Galen. To je celé,“ pospíšil si s vysvětlením, po kterém jsem těžce oddechujíc klesla zpět do jeho paží.
„Věř mi, že kdybych tehdy věděla, co vím dnes, rozhodovala bych se docela jinak! Ale copak jsem tenkrát mohla doopravdy uvěřit, že bych si mohla vzít samotného prince?“ vyrazila jsem ze sebe takřka zoufale na svou obhajobu. „Navíc to ani nejsem já, koho si bude brát… ale neteř krále Gil-galada!“ dodala jsem ještě s nepatrnou dávkou hořkosti.
„Záleží snad na tom, jak tě budou ostatní nazývat? Hlavně že vám to umožní být spolu,“ konstatoval Amras věcně. „Nedovedu si představit, jak by se jinak král tvářil na váš svazek. Už tehdy na té slavnosti vyhlížel, že by tě nejraději viděl ve svých kobkách!“
Nepatrně jsem se pousmála, když jsem si vzpomněla na svůj tehdejší výstup na obranu prince. Připadalo mi, jako kdybych od oné události ušla strašlivě dlouhou cestu, jenže naneštěstí ne tím správným směrem. Jen jsem se teď místo nejistoty topila v bezmoci a sebelítosti. Tolik jsem si přála se konečně vzchopit, postavit se znovu na nohy, jenže bylo to tak zatraceně obtížné! Měla jsem dobré dny, když už se mi zdálo, že jsem se s tím vším smířila, jenže po těch zpravidla následovaly ty špatné, kdy jsem naříkala na svůj úděl a sama sebe se ptala, co si mám počít, jak se s tím vším vypořádat, abych se zase cítila… užitečná…
„Ani mi to nepřipomínej, už dopředu mám obavy ze setkání s ním!“ přiznala jsem Amrasovi a ten se tlumeně zasmál.
„Ty? Opravdu? A pročpak?“ nechápal. „Vždyť jsi mu bez bázně čelila jako pouhý voják, tak proč by ses teď jako neteř krále Gil-galada měla někoho takového obávat?“
„Protože nevidím.“
„To není zas tak zlé, aspoň tě nebude znepokojovat, až se na tebe začne mračit!“ prohodil zvesela. „Hlavu vzhůru, Riel, však ty se s tím nějak popereš!“
„Třeba na to už nemám sílu…“ pronesla jsem zdeptaně, ovšem tohle na věčného optimistu Amrase neplatilo.
„Ale jdi, znám tě už nějaký čas a vím, že jsi za svůj život byla nucena překonat mnohá protivenství, která by slabšího jedince už dávno zlomila. Ale ne tebe.“ Jeho hlas byl plný neskrývaného obdivu. „Jako kdyby tě každý takový okamžik akorát více zocelil, dodal ti větší sílu, přiměl tě s pohrdáním zírat do tváře osudu a vyzývat ho, ať si klidně zkusí tě pokořit, ale že nikdy neuspěje!“
„Nikdo nedokáže vzdorovat nepřízni osudu věčně,“ chladila jsem jeho vzletný projev. „A jsou věci, které prostě nejde překonat.“
„Pokud je nemůžeš porazit, pak se s nimi smiř. Proč bojovat proti něčemu, nad čím nemůžeš zvítězit? Místo toho šetři sílu na jiné boje, které nepochybně přijdou,“ utrousil Amras další moudro a já měla chuť ho praštit. To se mu to mluví, když se to nestalo jemu!
„Myslíš si, že je to tak snadné?!“ osopila jsem se na něj nedůtklivě, má příkrost jedinou obranou, která mi ještě zbyla.
„Neříkám, že je to snadné. Ale spousta věcí, které za něco stojí, vyžadují jistou oběť,“ sdělil mi laskavým tónem, kvůli kterému jsem se za ten svůj předchozí výbuch okamžitě zastyděla. Jako kdyby jeho dobrota nutila všechny kolem něj stát se lepšími. A nebo se o to aspoň pokusit. „Vzpomínám si na jednu elleth, jež strašně moc toužila stát se vojákem,“ pokračoval nenuceně. „Její začátky nebyly lehké a i později musela snášet ústrky a nepřejícnost ze strany ostatních, ale nakonec si vydobyla svou pozici v armádě. A i respekt bojovníků, kteří měli tu čest ji poznat.“
„Jenže ta už je pryč…“ povzdechla jsem si lítostivě.
„Ne, není. Jednou se narodila se srdcem bojovnice a dokud to bije, pak najde vždy sílu a odhodlání rvát se s osudem. A dokud bije to moje, pak tu vždy budu, abych ji v tom boji podpořil,“ vyslovil svou přísahu a já mlčky přisvědčila, neboť jsem nedůvěřovala svému hlasu natolik, abych promluvila. Jen jsem vděčně sevřela jeho ruku a on ten stisk opětoval. Dalších slov nebylo zapotřebí.
Ani nevím, proč tam, kde ostatní selhali, Amras uspěl, možná proto, že mi byl blízkým jako nikdo jiný a to i přestože jsem Thranduila tolik milovala. Byl jako můj bratr a já si nedovedla představit, že bych ho měla zklamat. Neboť závazek, který učinil, zavazoval zároveň i mě. Nikdy bych mu totiž nedokázala říct, že jeho pomoc už nepotřebuji, protože jsem to prostě vzdala. Jemu ne.
„Tak tedy vzhůru do boje!“
