124. kapitola

    Během následujícího dne za mnou Almiel ani jednou nezašla, až jsem si začala říkat, jestli se mi po tom našem malém rozhovoru raději nevyhýbá. Krátce jsem zvažovala, že bych ji vyhledala, ale pak jsem si to rozmyslela. Nejspíš beztak o nic nešlo, zřejmě měla jen moc práce se vším tím šitím, a já aspoň využila své nečekané samoty k dobalení věcí a dlouhé bezcílné procházce po zahradách. Původně jsem chtěla vzít Celebra na projížďku, ale strážní u brány mě upozornili, že nyní není v okolí Imladris příliš bezpečno, přinejmenším ne pro osamělou jezdkyni, a tak jsem na to rezignovala. Mému hřebci se pochopitelně nezamlouvalo, když jsem ho zavedla zpátky do ohrady, ale utěšila jsem ho aspoň tím, že se už zanedlouho vydáme na cestu domů. Já osobně jsem se té chvíle nemohla dočkat.

Doba do oběda uběhla neuvěřitelně rychle, zato odpolední vyučování s Erestorem se neskutečně vleklo. Když mě konečně propustil, uchýlila jsem se do blízkosti cvičiště, kde jsem si stranou od ostatních lehla na trávu a se zavřenýma očima jsem naslouchala zvukům boje. Dokonce jsem si na okamžik představila, že akorát odpočívám mezi svými tréninky a že když je posléze otevřu, uvidím modré nebe a také vše ostatní kolem. Jenže to se samozřejmě nestalo a já se ihned vyplísnila za svou pošetilost, která mě akorát nanovo roztesknila.

Tolik jsem toužila vzít svůj luk a jít si zastřílet, ale copak jsem mohla se všemi těmi vojáky, kteří postávali kolem terčů? Nechtěla jsem riskovat, že některého z nich zraním. A proto mi nezbývalo nic jiného, než vyčkat noci, kdy tuhle svou touhu budu moci uspokojit. Jako kdybych prováděla něco protivícího se zákonům, napadlo mě a hrdlo se mi stáhlo už dobře známou sebelítostí.

Nechtěla jsem skončit takhle… zabíjet den za dnem… nebýt nijak užitečná… Vždyť k čemu je bojovnice, která nemůže bojovat? Jsem jako pták se zlomeným křídlem, který už nikdy nebude létat… až na to, že takový by v divočině nepřežil. A já bych zase nepřežila bez svého prince, což byla skutečnost, jež mne mnohdy děsila i štvala zároveň. Už takhle byl Thranduil svým původem vysoko nade mnou… a má závislost na něm to ještě umocňovala. Jistě, neočekávala jsem, že bychom si někdy mohli být rovni, ale když jsem pod ním sloužila coby voják, připadalo mi, že k němu mám blíž, než k němu kdy budu mít v pozici jeho choti. A to pomyšlení mě rmoutilo.

„Tohle není zrovna místo, kde by se měla zdržovat urozená dáma,“ ozvalo se znenadání nade mnou a já jen s největším úsilím polkla polekaný výkřik, jenž se mi skoro vydral z hrdla. To, s jakou rychlostí jsem vyskočila na nohy, jsem už ale nijak zamaskovat nemohla.

„Kapitáne,“ vzala jsem na vědomí jeho přítomnost a snažila se přitom znít docela vyrovnaně, třebaže srdce mi ještě zběsile tlouklo na poplach.

Rozpustilé štěbetání ptáčků mi prozradilo, že mě zkoušeli včas varovat, jenom kdybych jim bývala naslouchala, což mi na náladě nijak nepřidalo. Oceňovala jsem sice jejich pomoc, ale bylo těžké ji přijmout, když jsem až donedávna spoléhala výhradně na svůj sluch a zrak. S chybějícím smyslem však bylo takřka nemožné zachytit Glorfindelův příchod dříve, než se na něj rozhodl upozornit on sám. Netušila jsem, proč se ke mně tak připlížil, ale ta bezohlednost mě naplnila hněvem.

„A co je špatného na tomto místě, kapitáne?“ zeptala jsem se chladně, neboť jsem se rozhodně nemínila shodit tím, že mu dám najevo nedostatek kontroly nad svými emocemi. „Myslíte si, že tu snad pozoruji polonahé vojáky během soubojů?“

Odpovědí mi byl pobavený smích. „Tón dobrý, ale volba slov není vhodná pro někoho Vašeho postavení, lady Lothíriel.“

„Opravdu? A je vhodné pro někoho Vašeho postavení upozorňovat na podobné skutečnosti, kapitáne?“ kontrovala jsem a pocítila přitom nečekané uspokojení. Skoro jako kdybych odrazila útok na cvičišti.

„Pokud je to v zájmu říše a královské rodiny pak nepochybně, lady Lothíriel. Ale máte štěstí, protože se nedomnívám, že byste v Eryn Galen nalezla někoho natolik oddaného věci, jako jsem já.“

Tohle už byl čirý výsměch a já zoufale dumala, jak na něj správně zareagovat, aniž bych sáhla k urážkám, leč marně. Protože tohle nebyl souboj… spíše partie šachů a já v této hře nikdy zvlášť nevynikala, ba právě naopak.

„Opět se vzdáváš, Riel?“ zeptal se Glorfindel, když jsem i nadále zarytě mlčela, a já okamžitě pocítila nutkání ho aspoň kopnout do holeně. Sice by to nebylo v souladu s etiketou, ale na druhou stranu bych se nemusela obávat, že mi to vrátí. Jenže sotva mi do ruky vtisknul dřevěné cvičné dýky, došlo mi, jak pošetilá byla ta myšlenka.

„To je škoda, protože jsem doufal, že mi před svým odjezdem věnuješ ještě jeden tanec…“ prohodil ledabyle a i kdyby nebylo těch zbraní, jeho tón by mi i tak nad vší pochybnosti prozradil, že jediná taneční plocha, na kterou mě hodlá odvést, je ta v aréně.