123. kapitola
„Proč? Protože to byl neřád, který tě vůbec nebyl hoden!“ odpověděla jsem bez dlouhého rozmýšlení. Neboť nad tímhle jsem opravdu dlouze dumat nepotřebovala. „Byl to slaboch, který chtěl akorát někomu ublížit, a jako takový si k tomu vybral tu nejsnazší oběť! Byl to zbabělec, který si ani netroufnul na někoho sobě rovného! Udeřil ženu a považoval se takřka za hrdinu!“ vychrlila jsem ze sebe vášnivě, všechna ta obvinění, křivdy mého dosavadního života, tak pevně zakořeněné kdesi hluboko ve mně, nyní vyrašily ven, jejich ostnaté šlahouny se pevně ovinuly kolem mého krku, jako kdysi předtím Belegovy ruce, a hrozily, že mne zadusí. Jenže umlčet mě nedokázaly. „Ať si ty lži o tobě omílal klidně tisíckrát, ani to z toho neudělá pravdu! Jenom to z něho učiní ještě většího lháře!“ dodala jsem popuzeně, než jsem byla nucena ztichnout, abych se aspoň trochu nadechla.
Almiel mlčela, akorát se slabě chvěla v mém náručí, tak jako se motýlek třepotá v dlani, která ho polapila.
Horečně jsem přemítala, co dalšího jí říct, protože jsem cítila, že potřebuje slyšet ještě něco, nějaké další ujištění, ale utěšování nikdy nebylo mou silnou stránkou. A v tomto případě to bylo obzvláště obtížné. Nejspíš proto, že jsem jí tak dokonale rozuměla. Vždyť i já věřila až přespříliš dlouho všem těm lžím. Nyní mi připadalo, jako kdyby mi někdo nastavil zrcadlo, a já konečně poznala, jak bláhová jsem byla. Jenže když vám všichni kolem tvrdí, že nestojíte za nic, jak si o sobě můžete myslet něco jiného? Jak tomu můžete vzdorovat?
„Almiel… i já si tímhle prošla… Byly dny, kdy jsem jen stěží hledala důvod, proč to všechno sama neskončit… Dny, kdy jsem si zoufala a proklínala Valar za to, že mě tak zkouší. Že mě tak trestají…“ svěřovala jsem jí, ale ona byla k neutišení.
„Přesto jsi to dokázala… nepoddala ses tomu…“ zkonstatovala posmutněle. Ne proto, že by mi to snad nepřála, to mě ani na okamžik nenapadlo, ale proto, že ona už nevěřila, že by to mohla někdy překonat. Byla to jako hluboká jizva na tváři, která ji navždy poznamenala a která nikdy nezmizí… To mi vnuklo poslední nápad…
Trochu jsem se poodtáhla, abych si mohla vyhrnout dlouhé rukávy šatů a odhalit tak svá zjizvená zápěstí, která jsem jí přistrčila k obličeji. „Jen se podívej, co jsem dokázala! Tohle byl zase můj způsob úniku! Připadá ti snad, že jsem se s tím vypořádala líp?! Kdyby nebylo Thranduila…“ Můj hlas se zlomil, když jsem si znovu uvědomila, jak moc mu dlužím. A jak obrovské štěstí jsem měla, že jsem ho potkala… Kdoví, co by se mnou jinak bylo. „Každý potřebujeme někoho, kdo by v nás věřil… A já v tebe věřím, Almiel. Nikdy předtím jsem žádnou přítelkyni neměla… o to víc si našeho přátelství cením. Naučím tě zacházet se zbraní, aby ses cítila bezpečněji… sebevědoměji… ale ani tohle nezmění, jak o sobě smýšlíš. To můžeš změnit jenom ty sama.“
„Chtěla bych být jako ty…“ hlesla Almiel, její prsty jemně mapovaly linie mých jizev. „Silná a neohrožená… nezdolná… To já bych nikdy nenašla odvahu vstoupit do armády… Měla bych strach ze všech těch mužů… ústrků a posměšků… Měla bych strach, že selžu.“
„Silná?“ zopakovala jsem po ní, posměch namířený proti mně samotné jasně čišící z toho jediného slova. „Nebyla jsem silná jako spíš zoufalá. Když nemáš na výběr, jsi schopná ledasjakých činů… Zoufalství mě přivedlo i do armády… zoufalá snaha zavděčit se mému otci… odčinit tak hřích, kterého jsem se dopustila tím, že jsem jako jediná z rodiny přežila. Zoufalství mě provázelo celým mým životem… a nakonec mě přimělo pokusit se ho i ukončit… Pořád ti připadám tak silná?“
„Ovšem,“ nedala si to Almiel vymluvit. Její ruce opustily ty mé, aby narovnaly pokrčenou látku a schovaly tak důkazy o tom, že nejsem taková hrdinka, za jakou mne považuje. „Protože jsi měla na výběr… nemusela jsi přece nic z tohohle dělat… mohla ses podvolit svému žalu a nechat ostatní, aby se o tebe postarali… Ale ty sis vybrala tu obtížnější cestu… A vidíš… teď pojedeš do Eryn Galen jako Gil-galadova neteř, aby ses provdala za prince!“ Její hlas byl plný okouzlení, když o tom mluvila, skoro jako kdyby vyprávěla nějakému děcku pohádku před spaním. Někdy to i mně připadalo jako pohádka… jako krásný sen… a obávala jsem se, abych se vzápětí neprobudila a nezjistila, že nic z toho není skutečné…
„Však ani ty ses nepodvolila svému žalu,“ připomněla jsem jí, lehce podrážděná tím, že ve mně spatřuje jen to nejlepší, zatímco o sobě má tak nízké mínění. „A kdoví, co pro tebe Valar v budoucnu chystají… Třebas takový král Gil-galad je stále svobodný…“ prohodila jsem laškovně ve snaze jí trochu pozvednout náladu.
Přistoupila na mou hru bez váhání, takřka horlivě, jako kdyby se jí ulevilo, že jsme konečně opustily ono nepříjemné téma. „Tak král Gil-galad? Hleďme, kdo je dychtivý najít pro svého strýčka nějakou ženušku!“ zasmála se, sice poněkud nuceně, ale pořád to bylo lepší než její slzy. „Poslyš… opravdu tě kapitán požádal o ruku a nebo jsi to řekla jenom proto, abys Mithrellas pozlobila?“ zeptala se znenadání, zřejmě jí to po celou tu dobu vrtalo hlavou.
„Nějaká taková nabídka opravdu padla,“ ujistila jsem ji s mírným úsměvem. „I když pochybuji, že ji mínil vážně. Ellon, jako je on, přece neuteče z bojiště před koncem bitvy…“ poznamenala jsem mnohoznačně a zadoufala, že jeho choť časem pochopí, že ani on neměl tenkrát příliš na výběr, a přijme ho zpátky.
