126. kapitola

    „Těší mě, že jsi nezapomněla nic z toho, co jsem tě naučil,“ prohodil Amras pochvalně, neboť to byl právě on, s kým jsem měla tu čest bojovat. Poznala jsem ho ještě dřív, než promluvil, ten čas, který jsem s ním v aréně strávila, se prostě nedal zapomenout. Stejně jako technika jeho boje.

„Co tu vlastně děláš?“ nechápala jsem a po pravdě řečeno mi setkání s ním, třebaže jsem ho měla velmi ráda, nebylo dvakrát příjemné. To kvůli Saerosovi… protože přes všechny své řeči o opaku jsem se občas nedovedla ubránit výčitkám svědomí. Jistě, byl to dospělý ellon a já u toho tehdy ani nebyla, když se to stalo, ale stejně…

Samozřejmě jsem si uvědomovala, že se Amrasovi nemůžu vyhýbat věčně, a byla jsem pevně rozhodnutá ho brzy po svém příjezdu do Eryn Galen sama vyhledat, abych si s ním o tom nešťastném incidentu promluvila, ale tohle bylo příliš… brzy…

„Přece jsem ti slíbil, že se za tebou zajedu podívat,“ odvětil s jemnou výčitkou a bez potíží vykryl další můj úder. „Tak proč tě to tak překvapuje?“

„Ale to bylo za poněkud jiných okolností…“ zamumlala jsem rozpačitě a sklonila své zbraně na znamení toho, že končím.

Musím přiznat, že se mi notně ulevilo, že se mnou hovoří stále tím nenuceně přátelským tónem jako dřív, ale sotva jsem se aspoň trochu uklidnila, probleskla mi hlavou strašlivá myšlenka. Co když mu o Saerosovi ještě nikdo neřekl…?

„Jsi v pořádku, Riel?“ staral se můj někdejší učitel okamžitě. „Jsi najednou strašlivě bledá. Nechceš si raději sednout?“ Pozorně mě podepřel, jako kdyby se obával, že každým okamžikem omdlím. „Neměl jsem Glorfindela poslouchat. Tvrdil, že ti trocha boje zvedne náladu. A když jsem tě spatřil přicházet se zbraněmi, připomnělo mi to naše časy v Eryn Galen a asi jsem se nechal trochu unést. Mrzí mě to, opravdu,“ kál se a já se musela navzdory všemu pousmát. Pořád ten stejný starý dobrý Amras!

„Nemáš se proč omlouvat,“ pospíšila jsem si ho ujistit. „Kapitán měl pravdu… vážně mi boj chybí. Tak dlouho byl nedílnou součástí mého života… že si bez něj připadám… já nevím… jako kdybych přišla o část sebe…“ povzdechla jsem si teskně a vzápětí jsem se zhrozila, když jsem si uvědomila, že tu lkám o svých ztrátách a on přitom přišel kvůli mně o svého nejlepšího přítele.

„Amrasi... já… je tu něco o Saerosovi, co musíš vědět…“ začala jsem zdráhavě, bezradná, jak si s touhle situací poradit, a zároveň odhodlaná vyřídit to hned tady. „Měl nehodu… on…“ Hlas se mi zlomil a v nose mě začalo štípat, jak se mi slzy draly do očí.

„Riel…“

Aniž by mě pustil ze svého sevření, klesl se mnou Amras na zem a jemně si přitiskl mou hlavu na svou hruď. Cítila jsem, jak mě konejšivě hladí po vlasech, a ta něha byl můj konec. Hlasitě jsem se rozvzlykala a ani jeho halena nedokázala to mé zoufalé naříkání úplně ztišit. Teprve po notné chvíli jsem se uklidnila natolik, abych to zkusila znovu, avšak on mě hned vzápětí přerušil.

„Vím o tom, Riel, princ poslal zprávu…“ sdělil mi tiše. „Musí to být pro tebe těžké, zvlášť v tomhle stavu… ale věř mi, že Saeros by si nepřál, aby ses pro něj takhle trápila.“

„Je to jinak…“ hlesla jsem a raději jsem se trochu odtáhla. „Zničila jsem ho, Amrasi… to díky mně je teď mrtvý! Varoval jsi mě, abych si s ním nepohrávala, ale já si nemohla pomoct…“

„Já ti to přece nezazlívám, Riel,“ skočil mi Amras do toho mého kajícného kňourání. „Copak si myslíš, že jsem přijel, abych ti něco vyčítal?“

„Já… já nevím…“ špitla jsem a cítila se, jako kdybych ho právě nějakým způsobem zradila. Ale on se na mě podle všeho nezlobil, neboť povzbudivě sevřel mou paži.

„Dělal jsem si obavy, jak to poneseš… a vidím, že právem,“ pronesl ustaraným hlasem. Kdybych až doteď měla pochybnosti o jeho upřímnosti, tohle by mě zcela odzbrojilo. „Když se princ vrátil, promluvil jsem s ním a shodli jsme se, že bych tě měl zajet navštívit. Mimo to budu také sloužit jako tvůj doprovod do Eryn Galen,“ dodal ještě s mírně laškovným nádechem. „Mám tu s sebou jednotku zkušených vojáků a my se už postaráme, aby ses bezpečně dostala až do princovy náruče.“

„Takže… tobě to nevadí? Že jsem nakonec dala přednost jemu?“ zeptala jsem se opatrně, stále neschopná uvěřit svému štěstí.

Ani v záchvatu největšího optimismu by mě nenapadlo, že se s tím Amras srovná až takhle pokojně! Očekávala jsem… já nevím… aspoň malý výbuch zlosti, třebaže jsem ho za tu dobu, co jsme se znali, nikdy neviděla opravdu rozčileného. Za všech okolností si dokázal zachovat rozvahu a mě zničehonic napadlo, že by to byl ideální partner pro osudem zkoušenou Almiel. Pokud by jí někdo mohl vrátit sebedůvěru a chuť do života, pak to byl právě on. Už jen z toho, jak mě držel v náručí, jsem se hned začala cítit podstatně lépe. Tedy přinejmenším do chvíle než promluvil.

„Jestli mi to vadí?“ zopakoval po mně zamyšleně. „To víš, že ano!“