122. kapitola

    Protože ve skutečnosti to nebyla pomoc, co jsem od něho požadovala, odpověděla jsem si hned vzápětí. Ne, byl to důkaz lásky, přinejmenším tak, jak jsem si ho v tu chvíli bláhově představovala. Měla jsem štěstí, že na mě tehdy nevzal opasek! Vždyť kvůli mně opustil svou jednotku a já ještě potřebovala nalít šálek čaje, abych uvěřila, že jsou jeho city pravé? To jsem vážně byla tak… slepá?

„Že se mě nechceš dotknout?“ zopakovala po mně Almiel ublíženě a probrala mě tak z mých vzpomínek. „A nemyslíš si, že už se tak stalo? Protože podle všeho je ti má společnost akorát na obtíž! A nebo máš jiné vysvětlení, proč tu potají balíš?“

„Almiel…“ vydechla jsem zkormouceně. „Tak to přece není… mám tvou společnost velmi ráda… Jenže… někdy to s tou starostlivostí poněkud přeháníš… Já… oceňuji, kolik toho pro mě děláš, ale… na něco takového já nejsem zvyklá… a ani si na to zvykat nechci…“

„Znamená to, že mě s sebou už nechceš?“ otázala se s předstíranou hrdostí, hlas se jí přitom slabě chvěl.

„Ale to víš, že tě s sebou chci! Vždyť jsem ti to slíbila!“ ubezpečila jsem ji rychle, protože jsem chápala, jak ji ta nejistota ničí. „Jenom bych si přála… aby ses ke mně chovala jako k přítelkyni… Nejsem přece nemohoucí, abys o mě musela takhle pečovat… Aby o mě kdokoli musel takhle pečovat…“ zdůraznila jsem, protože jsem se obávala, že si to Almiel vztáhne pouze na sebe. „Chci být v rámci svých možností nezávislá… a soběstačná… Kvůli sobě… a kvůli tomu malému… Má se snad jednou dívat na svou matku a říkat si, že je každému akorát přítěží? Má se na mne tak dívat princ? Tohle bych prostě nesnesla…“ vylila jsem jí své srdce a doufala, že mne pochopí a neurazí se. A ona mne nezklamala. V okamžiku, kdy mne sevřela v konejšivém objetí, jsem poznala, že mi rozumí.

„A proč jsi mi to neřekla dřív, Riel? Snažila jsem se být pouze užitečná… netušila jsem, jak se kvůli tomu cítíš…“ pronesla lítostivě. „Navíc princ si přál…“ Almiel se zarazila, zřejmě usoudila, že tohle není vhodné prozrazovat, ale bylo samozřejmě pozdě, než aby to mohla jen tak přejít mlčením.

„Co si princ přál?“ otázala jsem se podezíravě a jemně jsem se vymanila z jejích paží. „Chceš mi snad říct, že to celé bylo na princův rozkaz?“

„Rozkaz?“ Bylo patrné, že se Almiel moje obvinění dotklo. „Není dosud mým pánem, aby mi mohl udílet nějaké rozkazy! To jen… lord Elrond mi prozradil, že si o tebe dělal velké starosti… a že ho požádal, jestli by na tebe nemohl někdo dohlédnout… Abys zase nesklouzla k trudomyslnosti… To lord přišel s myšlenkou, že bych tě mohla do Eryn Galen doprovázet… být ti tam oporou… Já… vůbec mě nenapadlo, že ti tím vším akorát ubližuju…“

„Nic si nevyčítej, Almiel, vždyť ses mi snažila pouze pomoct.“ Moje ruka vyhledala tu její, aby ji povzbudivě stiskla. „Takhle to ale dál nejde… Tvůj život se nesmí smrsknout pouze na práci a péči o mně! A nepopírej to prosím… vím, že jsi se mnou ty poslední dny trávila veškerý svůj volný čas. Ale takhle to nemá být… Máš právo na svůj vlastní život… na své vlastní štěstí…“

„Chtěla jsem jenom být s tebou…“ zajíkla se Almiel a mně pomalu docházelo, o co tady vlastně jde. „Pomáhat ti… To přece přítelkyně dělají, ne? A nebo už jí nejsi?“

„Vždycky budu tvou přítelkyní… tohle se nikdy nezmění…“ ujistila jsem ji neochvějně. „Ale až dorazíme do Eryn Galen, neuzavírej se před ostatními… poznávej nové lidi… užívej si jejich společnosti… zamiluj se…“

Ucítila jsem, jak Almiel ztuhla, a říkala jsem si, jestli jsem to už nepřehnala. Jenže jsem toužila otevřít jí oči, aby pochopila, co dělá. Ona mě používala jako svůj štít, podobným způsobem, jako tomu bylo předtím s jejími milenci! Schovávala se za mnou před celým světem a to jsem nemohla dovolit, ne, pokud se měla ještě někdy vzchopit a začít skutečně znovu žít. Nemínila jsem jí sloužit jako výmluva pro její zbabělost!

„Nevím, jestli mám na něco takového ještě odvahu, Riel…“ přiznala Almiel zahanbeně a tentokrát jsem to byla já, kdo jí poskytnul útočiště ve svém objetí. „Je o tolik snazší bojovat za někoho jiného než za sebe…“

„Ty to zvládneš, Almiel, já ti věřím. Nepotřebuješ, aby tě někdo vodil za ruku… stejně jako to nepotřebuji já… Postačí mi vědomí, že budeš nablízku, kdybych náhodou klopýtla, a já tam budu na oplátku pro tebe. Ale naše bitvy za nás nikdo jiný vybojovat nemůže… to už je na každé z nás…“

„Já vím, Riel…“ povzdechla si švadlenka utrápeně. Veškeré pracně vytvořené barikády padly a odhalily mi její zmučenou duši. Bylo až s podivem, jak dobře ji obvykle dovedla skrývat. Těžko uvěřit, že tohle byla ta samá osoba, co mě ještě nedávno povzbuzovala a dodávala mi optimismu. „Jenže někdy mám pocit, že už na to nemám dostatek sil… Moc si přeji začít znovu… s otevřenou myslí… a… srdcem… ale… bojím se… Nechci zase trpět… nechci znovu zažít tu bolest… Nechci zase selhat…“

„Tys přece neselhala, Almiel,“ namítla jsem, zatímco jsem ji hladila po vlasech. „Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?“

Mlčela, ale i to pro mě bylo dostačující odpovědí. „To Celegorm, že?“ odtušila jsem a má nechuť k tomu bídákovi opět o něco vzrostla.

Přikývla. „Tolikrát jsem od něj slyšela, že jsem naprosto k ničemu… Tolikrát mne za to potrestal… Vždyť proč by to pořád opakoval, kdyby na tom nebyla ani špetka pravdy?“