128. kapitola

    Notnou dobu jsme tam mlčky seděli v těsném objetí, vše, co mělo být řečeno, už bylo vyřčeno a ten zbytek mohl počkat. Vychutnávala jsem si poklid toho okamžiku a připadala si skoro jako nějaký vampýr, neboť jsem úplně cítila, jak z Amrase čerpám životní sílu. Teprve čísi blížící se kroky mě přiměly se odtáhnout.

„Jsem moc ráda, že jsi přijel…“ vydechla jsem vděčně. „Ještě mi pověz… jak se má Thranduil? A co nového doma?“

Můj druh se pobaveně zasmál. „Nejsi pryč zase tak dlouho, Riel, příliš se toho nezměnilo. Akorát lord Elrond ztrpčuje život králi a princ se tváří, že vyhlídkou na svatbu strašlivě trpí. Pokoušel se to otci dokonce rozmluvit, ale samozřejmě marně. A pokud vím, dostal nakázáno vyjet ti v ústrety na hranice a osobně tě doprovodit do tvé nové domoviny. Zaslechl jsem něco o tom, že si tě při té příležitosti může aspoň okouknout, aby se pak před tím otravným lordem – tím král nepochybně mínil Elronda – tvářil patřičně nadšeně z vašeho budoucího svazku.“

„Jsi poměrně dobře obeznámen se situací u dvora,“ poznamenala jsem suše.

„Lindir prince na většinu těch sešlostí doprovází, zřejmě aby mu kryl záda, a jelikož je to i můj přítel, neváhá se se mnou o pár poznatků sem tam podělit.“

„Netušila jsem, že je to taková drbna!“ ušklíbla jsem se při vzpomínce na toho strohého a odměřeného ellona, který mě nejednou ošetřoval.

„Však také ne, tohle je taktické šíření zpráv, jak jinak by ses dozvěděla, co se v Eryn Galen děje?“ vysvětloval mi Amras zvesela.

„Takže to ví? Myslím tím, že jsem to já, koho si Thranduil bude brát.“

„Zatím ne. A jak se tak na tebe dívám, tak je docela dobře možné, že na to ani nikdy nepřijde. S těmi tmavými vlasy vypadáš úplně jinak,“ sdělil mi Amras svůj postřeh a já se útrpně zašklebila.

„Hůř nebo lépe?“ vyzvídala jsem, protože jsem chtěla znát mužský názor na svůj nový vzhled.

„Jinak,“ trval umíněně na svém. „A ve tváři máš cosi… nového… díky čemuž působíš, jako kdybys byla opravdu urozeného rodu.“

„A co tam vidíš?“ Tohle mě zajímalo ještě víc.

„To se těžko popisuje… takový zvláštní klid… vyrovnanost, jaká tam předtím chyběla, a snad i náznak hrdosti. Koneckonců budeš matkou, máš na co být pyšná!“ rozjímal Amras a já se poněkud posmutněle pousmála.

„Možná je to tím, že jsem své bitvy už dobojovala… nastal čas odložit zbraně a soustředit se na to, abych byla dobrou matkou a Thranduilovi dobrou chotí.“ Kdoví, proč ta původně nevinně zamýšlená poznámka vyšla z mých úst jako stížnost. Nejspíš proto, že i když tohle všechno byla rozhodně nemalá výzva, neuměla jsem si zatím představit, že by mě to mohlo naplňovat. Že by to měl být jediný smysl mého dalšího života.

Amras se opět zasmál. „Ty a odložit zbraně? To dřív vyjde slunce na západě! Navíc vaše malé bude jistě potřebovat, aby ho někdo naučil bojovat.“

„Pochybuji, že by Thranduil chtěl mít ze syna lučištníka!“ pronesla jsem skepticky. „Ale kdybys ho mohl učit ty, byla bych ti moc vděčná, máš pro to vážně talent. Vlastně… je tu jedna osoba, která by potřebovala pár tvých lekcí, pokud bys proti tomu nic nenamítal.“

„To zní zajímavě… a kdo je to?“

Zdálo se mi to a nebo jsem v jeho hlase opravdu zachytila náznak znepokojení? Najednou mě napadlo, jestli bude Amras vůbec ochoten trénovat ženu, přece jen to není ta nejprestižnější záležitost. Já aspoň byla voják, navíc to měl nařízeno od prince, ale Almiel? Pokud se dostaví do arény oděná do svých obvyklých šatů, tak mě Amras asi zabije. A nebo mi za to bude líbat ruce, to už závisí na jeho vkusu.

„Je to elleth…“ začala jsem opatrně a odmlčela se, aby měl příležitost se k tomu vyjádřit. Když nic neřekl, srdnatě jsem pokračovala dál. „Dost si toho v životě vytrpěla… hlavně od mužů… A já myslím, že by jí pomohlo, kdyby se do budoucna dovedla aspoň trochu bránit…“ Ten konec ze mě vypadnul takřka závratnou rychlostí a potom jsem už jen bez dechu čekala na jeho rozhodnutí. Tentokrát si dal Amras s odpovědí načas.

„Nemám nic proti ellith, ovšem nejsem velkým zastáncem toho, aby se nějak zvlášť zapojovaly do výcviku,“ pronesl pozvolna. „Připadá mi to jako ztráta času, neboť v drtivé většině případů stejně v boji proti muži neobstojí. Přinejmenším ne nablízko. O čemž ses ostatně mohla přesvědčit na vlastní kůži.“

Zahanbeně jsem odvrátila hlavu, aby si nepovšimnul, jak se mi vlhce lesknou oči. On ale i tak musel vycítit mé rozpoložení, protože se jemně dotkl mé tváře v konejšivém gestu.

„Samozřejmě, že kvůli tobě se toho mohu zhostit, ale uvědom si, že to, co jí tím nabízíš, je akorát pocit falešného bezpečí. A může se stát, že díky svému pokusu o odpor dopadne příště ještě mnohem hůř. Vážně chceš něco podobného riskovat?“