125. kapitola
Hrozně moc jsem chtěla jeho žádost přijmout. Ne proto, abych ho ztrestala za ten jeho posměch – nebyla jsem tak naivní, abych se byť jen na okamžik domnívala, že bych ho mohla porazit – ale jenom pro čiré potěšení ze souboje. Připadalo mi jako celá věčnost, kdy jsem naposledy s někým zkřížila zbraně, a obávala jsem se, že mé svaly brzy zleniví a potom mi nezbude nic jiného, než… než co? Sedět někde v komnatě a vyšívat? To asi těžko!
Jenže jsem nemohla být natolik sobecká, abych šla do arény a ohrozila tím to malé, musela jsem se chovat zodpovědně. Na sebe jsem v minulosti brala ohledy málokdy, ale nyní už jsem se nerozhodovala pouze za sebe, byl tu také můj syn, který by byl nucen nést následky mých neuvážených činů, a já si byla jista jedním – že za to riziko mi to prostě nestojí.
„Nebudu s Vámi bojovat, kapitáne. Ne, v tomhle stavu,“ oznámila jsem mu pevně, třebaže uvnitř mě řvalo všechno na protest. Ano, bylo to jediné rozumné rozhodnutí, nicméně to nic neměnilo na skutečnosti, že jsem si připadala jako zbabělec, který se výmluvami pokouší uniknout boji.
„Vždyť to po tobě ani nikdo nechce, Riel. Copak jsi mě neposlouchala? Mluvil jsem pouze o tanci. A nebo si snad myslíš, že jsem takový surovec, abych tě teď otloukal v aréně?“ prohodil kapitán a já raději sklonila hlavu, aby z mého výrazu nevyčetl, že jsem ho z něčeho podobného opravdu podezírala. Koneckonců to byl voják a od toho se žádné zvláštní ohledy očekávat nedaly.
„Pojď, Riel,“ vybídnul mne Glorfindel mírně netrpělivě, když jsem i nadále mlčela. „Nějaký pohyb ti udělá jenom dobře. Navíc pro tebe mám jedno příjemné překvapení.“
„Překvapení?“ Užasle jsem povytáhla obočí, protože jsem si nedovedla představit, co by pro mě mohl mít. Ona už jen ta představa kapitána, jak pro mě vybírá nějaký dar, byla dosti absurdní. „A jaké?“ otázala jsem se zvědavě.
„To uhlídáš později. Ale jelikož ti to posílá princ, tak se ti to, hádám, bude zamlouvat,“ poznamenal ledabyle a já se skoro zajíkla samou radostí. Pranic mi nezáleželo na tom, co to vlastně je, bohatě mi stačila skutečnost, že si vůbec dal tu práci… že na mě očividně myslí…
Pevně jsem semkla víčka, ale jedna slza dojetí stejně proklouzla ven a směle se mi rozběhla dolů po tváři, dokud ji kapitán jemně nesetřel palcem.
„Slzy od bojovnice? To bych vskutku nečekal,“ řekl tónem, který jsem nedokázala přesně zařadit, ovšem výsměšný nebyl, a možná proto jsem k němu byla nezvykle upřímná.
„To jen... že se cítím být skutečně požehnána Valar… A i když jsem toho tolik ztratila… náklonnost prince a naše dítě je mnohem víc, než v co bych si troufala kdy doufat…“ přiznala jsem tiše a na okamžik se mě zmocnily obavy, jestli mě díky tomu nebude Glorfindel považovat za pošetilou, protože vyslovené nahlas to znělo podstatně hloupěji, než když jsem si to říkala pouze v duchu. Ale jakmile mi kapitán sevřel povzbudivě rameno, poznala jsem, že porozuměl.
„Myslím, že princ je ten, komu Valar požehnali, Riel. A já jsem tomu rád,“ pronesl vážně a ta poklona mi vehnala nové slzy do očí.
„Raději bychom měli přejít k tomu tanci…“ navrhla jsem rozpačitě a tehdy mne kapitán zaskočil znovu, protože namísto k arénám mě odvedl do odlehlého koutu zahrad, kde nehrozilo, že bychom byli někým rušeni.
„Připravena?“ zeptal se, zatímco škádlivě přejel hranou svého dřevěného meče po čepeli jedné z mých dýk. Krátce jsem zalitovala, že nemůžeme mít skutečné zbraně, tohle bylo, jako když si malé děti hrají na vojáky, ale na druhou stranu to bylo pořád mnohem lepší než nějaké vyšívání.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a o krok jsem ustoupila, abych kolem sebe získala větší prostor.
Možná jsem si to akorát namlouvala, ale zdálo se mi, jako kdyby v tu chvíli ptačí zpěv docela ustal, dokonce i vítr snad přestal vát, a v naprostém tichu, které se na tom místě rozhostilo, mi nečinilo sebemenší obtíže zachytit lehké kapitánovy kroky mezi dlouhými stébly trav. Kapitánovy kroky, jež se ode mě vzdalovaly…
„Zaútoč tedy,“ vybídl mne přesto a já se bez váhání vyřítila směrem, odkud jeho hlas zazníval, jen aby byl můj výpad záhy odražen čísi mečem. Stejně jako ten druhý i třetí...
Tupé nárazy dřeva o dřevo mě neuspokojovaly tolik jako řinčení kvalitní oceli, přesto náš tanec nepostrádal jisté kouzlo. Jak by také ne, když můj společník byl tak vynikající tanečník a v minulosti jsme měli dost času se v tomto ohledu výborně sehrát. Nejspíš právě proto jsem si přála, aby trval co nejdéle.
A možná i proto, že jsem se obávala, co bude následovat potom.
