129. kapitola

    „Asi máš pravdu,“ připustila jsem neochotně. „Jenže u Almiel je to zřejmě to poslední, co by jí ještě mohlo pomoci. Její choť se k ní choval tak strašlivě, že ani po jeho smrti není schopná na to zapomenout. Bolí mě, když sleduji, jak velmi se trápí.“

„Almiel?“ zopakoval Amras se záchvěvem zájmu, který mi neunikl. Takticky jsem ovšem předstírala, že jsem nic nezaznamenala. „A ví ta elleth, co pro ni chystáš?“

„Jistě, sama mě o to požádala.“

„Požádala tě, aby ses mě zeptala, zda bych byl ochotný ji trénovat?“ Jeho nevěřícný tón nebylo možné přeslechnout. A ani ignorovat.

„Počkej… o co jde? Ty ji snad znáš?“ rozhodla jsem se přijít tomu jeho divnému chování na kloub. Koneckonců Almiel patřila k družině lorda Elronda, který předtím pobýval u krále Gil-galada, stejně jako Amras, nebylo tedy vyloučené, že se ti dva už někdy předtím potkali. Jenže on to okamžitě kategoricky popřel.

„Než se k čemukoli zavážu, rád bych se s ní nejprve setkal. Třeba dnes večer?“ vymiňoval si a já přikývla na znamení souhlasu. Vzápětí mě však zaskočil svou další žádostí. „Ocenil bych ale, kdyby dopředu nevěděla, s kým se má střetnout. Zvládneš to zařídit?“

„Můžu si s ní dát čaj v altánku a ty půjdeš náhodou kolem. Vyhovuje ti to?“ navrhla jsem, užaslá, o co mu vlastně jde. „To se bojíš, že ti chci na krk hodit nějakou ošklivku nebo co?“

„A chceš?“ zkoušel mě Amras, ale podle všeho ho tohle netrápilo.

„Almiel je náhodou krásná, akorát zatím neměla štěstí na muže!“ vyřítila jsem se přesto hned na její obranu. „A je to moje přítelkyně, tak se k ní prosím chovej mile!“

„Myslel jsem, že ji mám učit boji, ne se jí dvořit…“ poznamenal Amras a já cítila jeho upřený pohled, kterým zkoumal moji tvář.

„Však po tobě také nic takového nechci. Stačí, když budeš sám sebou,“ ujistila jsem ho rychle. „Almiel mě bude do Eryn Galen doprovázet, tak bych si moc přála, abyste spolu vy dva nějak vycházeli.“

„A ty si myslíš, že když ji budu otloukat v aréně, tak si mě oblíbí?“

„Spíš jsem doufala, že když stráví nějaký čas s tebou, pochopí, že existují i slušní ellyn,“ přiznala jsem, protože jsem ho měla až příliš ráda, než abych se ho pokoušela dál obelhávat.

„To mi sice lichotí, ale příště mě z podobných plánů raději vynech,“ požádal mě Amras a ta výtka, jakkoli mírná, mě zamrzela. „Chápu, že to myslíš dobře, ovšem některým věcem je lepší nechávat volný průběh. Nemluvě o tom, že nemáš talent pro jemné umění, jakým je práce dohazovačky,“ poškádlil mě ještě a já pochopila, že mi to nepatřičné vměšování nemá doopravdy za zlé.

„To se ještě uvidí, jen počkej, až se s ní střetneš! Vsadím se, že je to přesně tvůj typ!“ zaculila jsem se na něj nevinně.

„A jakpak bys ty mohla vědět, jaký typ mám rád?“ podivil se.

„Protože ses mi s tím svěřil během naší první společné výpravy! Říkal jsi, že máš rád ženy, které vypadají a chovají se jako ženy, už si vzpomínáš? A můžu tě ubezpečit, že Almiel je velice ženská.“

„Jo, to je pravda…“ zamumlal Amras a znělo to… já nevím… skoro okouzleně!

„Cože?“ zbystřila jsem okamžitě. „Takže ji znáš!“ udeřila jsem na něj důrazně.

„Pouze jsem říkal, že je pravda, že mám rád tenhle typ žen,“ sdělil mi naprosto klidným hlasem.

„Ale setkáš se s ní, že ano?“ ujišťovala jsem se.

„Ovšem, vždyť jsem ti to přece slíbil. Jenom doufám, že takových přítelkyň nemáš víc! Jsem už takhle dost vytížený ellon!“ pronesl škádlivě. „A teď mě omluv, musím vyhledat lorda Glorfindela a probrat s ním náš odjezd. A taky mu vynadat, že mě na tebe poštval se zbraní,“ dodal dobrosrdečně.

„Já bych ho radši nedráždila… viděl jsi ho někdy v boji?“

„Samozřejmě. A podle toho, jak mluvíš, tak i ty. Pořád ještě ellith upadají do mdlob, kdykoli vstoupí do arény?“ otázal se pobaveně.

Přitakala jsem. „Jak jinak.“

„A co ty? Ale upřímně!“

„No… já taky skoro omdlela… potom, co mě vyzval, abych vlezla do arény a čelila mu v boji,“ odvětila jsem suše a krátce jsem mu o tom povyprávěla.

„Dobrý nápad,“ okomentoval můj zoufalý čin. „Musela jsi na něho udělat dojem.“

„Spíš jsem se snažila neutržit si ostudu,“ oponovala jsem sebekriticky. „Tys už proti němu bojoval?“

„Párkrát…“ odtušil Amras a tón jeho hlasu naznačoval dostatečně jasně, jak jejich souboje skončily. „Toho dokáže porazit opravdu jen balrog.“

A nebo žena… pomyslela jsem si, nahlas jsem to ale samozřejmě nevyslovila.

S díky jsem odmítla jeho nabídku, jestli mě může někam doprovodit, a po krátkém rozloučení jsem se vydala do domu promluvit si s Almiel. K mé úlevě nejevila známky toho, že by se na mě kvůli tomu poslednímu incidentu ještě zlobila, a nadšeně souhlasila, že si po večeři dáme v zahradách čaj.

Musela jsem se hodně přemáhat, abych se jí rovnou nezeptala na Amrase, ale ukrotila jsem svou zvědavost. Však se to již nepochybně brzy dozvím. Soukromě jsem si tipovala buď na někdejší neopětovanou lásku nebo vztah, který z nějakého důvodu nevyšel. Skutečnost ovšem byla daleko zajímavější…