121. kapitola
„U všech Valar, copak se tu přihodilo?“ ozval se ode dveří užaslý ženský hlas, který mě nemilosrdně vytrhnul z mého lehkého spánku.
Neochotně jsem se posadila na posteli, kam jsem se původně natáhla, abych si jen trochu odpočinula, a snažila si představit, co asi Almiel vidí. Shluk cestovních truhlic uprostřed mých komnat, kam jsem je s námahou dostrkala ode dveří, pozotvírané skříně a truhly a změť oblečení poházeného snad všude možně. Musela jsem si přiznat, že se mi to celé trošku vymklo z rukou, ale jelikož jsem neočekávala žádnou návštěvu, domnívala jsem se, že to stihnu zase napravit.
„Neříkala jsi, že budeš celou noc šít?“ otázala jsem se chabě, neboť tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se na to balení vrhla, třebaže jsem byla po celém dni notně unavená. Nepochybovala jsem totiž o tom, že jakmile by Almiel zjistila, co dělám – nebo spíše o co se pokouším, odehnala by mě od toho a postarala by se o to sama. A třebaže nepopírám, že by se mi její pomoc celkem hodila, nechtěla jsem opět sklouznout do pasivní role, do které mě nevědomky neustále tlačila. Vždyť už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem si sama nalila čaj! A česání? K tomu mě také nepustila! Kdyby to šlo, nejspíš by za mě i dýchala! Kde byla teď ta moje soběstačnost, kterou jsem vedle prince opět horko těžko nabyla? Věděla jsem, že to Almiel myslí dobře, a o to horší to pro mě bylo. Jak jen jí říct, že bych ocenila trochu více svobody, aniž bych zranila její city?
„Však jsem ještě pro dnešek se šitím neskončila, Riel. Neboj, do odjezdu budeš mít všechno hotové,“ ubezpečila mě a já se zmohla jenom na hodně mdlý úsměv. „Udělala jsem si akorát přestávku na večeři a když jsem tě neviděla v síni, napadlo mě, že ti možná není dobře. Už jsi něco jedla? Nemám ti sem něco přinést? Na co bys měla chuť?“
Chystala jsem se jí odpovědět, že nemám hlad, ale můj proradný žaludek byl poněkud jiného názoru a neváhal ho dát najevo. „No… něco bych i pojedla…“ přiznala jsem. „Půjdeme dolů?“
„Nemusíš přece nikam chodit, jestli se na to necítíš, jenom mi řekni, co by sis dala,“ nabídla mi Almiel a její tón byl takřka mateřsky starostlivý. „Vyhlížíš docela unaveně… co jsi tu vůbec prováděla?“ vyptávala se a já ji skoro viděla, jak se zkoumavě rozhlíží po místnosti. „A kde jsi vzala ty truhlice? Doufám, že jsi je sem netáhla docela sama!“
„Ne… nějací vojáci je sem na kapitánův povel přinesli,“ zodpověděla jsem akorát její poslední otázku a připadala si jako malé dítě přistižené při nějaké nepravosti.
„Nu dobrá, ale proč jsi nepočkala na mě?“ nechápala Almiel. „Vždy víš, že bych ti s tím ráda pomohla.“
„Nechtěla jsem tě tím zdržovat… navíc… já to zvládnu sama…“ zamumlala jsem rozpačitě. „Vlastně už jsem to všechno měla i sbalené, ale…“
„Ale?“ Zachytila jsem švadlenčiny tiché kroky, jak přecházela po místnosti, zřejmě aby posbírala roztroušené kusy oblečení.
„No… právě že jsem to zabalila dočista všechno,“ přiznala jsem s útrpným povzdechem. „Nenechala jsem si venku šaty na cestu ani žádné na převlečení…“
„Takže jsi je začala hledat?“ hádala Almiel, která podle všeho jen s obtížemi potlačovala smích.
Mlčky jsem přisvědčila. „Ty cestovní šaty byly samozřejmě až v té poslední truhle a navíc na dně,“ postěžovala jsem si a to už se neudržela a zasmála se nahlas.
„Ach, Riel… Nebylo by snad jednodušší mě nechat, abych ti je našla?“ poznamenala, ale v jejím hlase zaznívalo spíše pobavení než nějaká výčitka.
„Chtěla jsem si je najít sama,“ odvětila jsem lehce umíněně a připadala si náhle dokonale malicherná. Opravdu jsem prokázala svou samostatnost tím, že jsem prohrabala všechny truhlice a vyházela z nich předtím pečlivě zabalené věci? A nebo jsem pouze ukázala, jako už v minulosti tolikrát, že mám potíže přijmout něčí pomoc? Jenže jak mám poznat, kdy je to vhodné a kdy už ne? Kde se nachází ta tenká hranice? Kam až můžu zajít, aniž bych ztratila svou nezávislost? Kam až jsem ochotná zajít?
„Riel…“ Ucítila jsem ve vlasech jemnou Almielinu ruku, která mi zastrčila uvolněný pramen za ucho. „Co se děje?“
„Nic se neděje,“ pronesla jsem rychle, možná až příliš.
„Že ne? Tak co má tohle všechno znamenat?“ zeptala se a tentokrát jsem už rozpoznala náznak nevole.
Zarytě jsem mlčela, protože mě prostě nenapadalo co jí na to říct.
Posadila se vedle mě a nesměle mě vzala za ruku. „Myslela jsem, že jsme přítelkyně, Riel. Tak proč ke mně teď nejsi upřímná? Pokud se ti něco nezamlouvá, tak mi to přece vyjev.“
„Nechci se tě tím dotknout…“ pronesla jsem tiše a v duchu jsem se divila, jestli tuhle debatu vedeme vážně jenom proto, že se mi snažila pomáhat. Vždyť přesně tohle jsem předtím požadovala od Thranduila, tak proč mi to nyní není po chuti?
