120. kapitola

    Sotva jsme se s Almiel usadily v jednom z altánků a ona nám nalila čaj, sdělila jsem jí tu novinu o brzkém odjezdu. A také jsem jí prozradila, co o mně napsal Gil-galad ve svém dopise králi. Stále jsem nechápala, proč to udělal, a dokonce jsem se pro to na něj hněvala, neboť mi připadalo, že mi tím akorát uškodil. Ale Almiel byla jiného názoru.

„Copak nechápeš, že tím pro tebe získal větší svobodu? Pokud tuhle skutečnost zmínil ve svém listu a Oropher i tak s oním sňatkem souhlasil, nemůže si na to později stěžovat. A i kdyby to přece zkusil, může ho Gil-galad s klidným svědomím poslat do Mordoru.“

Nevesele jsem se pousmála. „To je sice tuze hezké, že na tohle myslel, ale obávám se, že tímhle ochrání pouze sebe. Protože já tu pochybnou čest jednat s králem Oropherem už měla a ten rozhodně nepatří mezi ty, kteří by někomu – a tím méně elleth – hodlali dopřát nějakou výjimečnou svobodu. Spíše to vidím tak, že si pospíší, aby mi ukázal, že se poměry změnily a on mi něco podobného trpět nebude.“

„Ale běž… třeba tě příjemně překvapí a bude na tebe mírný. Určitě se už nemůže dočkat, až tě bude moci přivítat do rodiny… Koneckonců mu při rodinných sešlostech musel chybět pohled na půvabnou ženskou tvář…“ snažila se mě Almiel povzbudit a já si v duchu říkala, nakolik je o tom přesvědčená ona sama. Nebyla přece nějakou růžolící elleth, která dosud věří na pohádky! „Až si navlékneš ty nové šaty, budeš skutečně ozdobou jeho dvora… Což mi připomíná, že už nám nezbývá moc času, abychom to všechno došily… Budeme muset dělat i přes noc, ale snad to stihneme…“ dumala nahlas a už jen kvůli tomu jsem ji o tu pomoc s balením nepožádala. Už takhle toho měla až nad hlavu, nechtěla jsem ji ještě více zatěžovat. Navíc s něčím, co si stejně tak dobře můžu obstarat sama.

„Aspoň že o výbavičku máš už postaráno…“ pokračovala Almiel ve svém monologu. „Jak se ti vůbec líbila? Mithrellas si na tom dala opravdu záležet…“

Trochu provinile jsem přejela rukou po tom kdysi úhledně složeném balíčku. Třebaže jsem se ho po prozkoumání pokoušela opět pečlivě složit, příliš se mi to nepodařilo. „Je moc krásná… Nečekala bych, že si zrovna kvůli mně dá tu práci…“ poznamenala jsem se vzpomínkou na všechny ty drobné oblečky pro mé děťátko. „Kdy to vůbec stihla udělat? Muselo to zabrat strašně moc času…“

„To ano…“ přisvědčila Almiel poněkud zdráhavě a tím nevyhnutelně upoutala mou pozornost.

„Ona na tom nezačala dělat až na lordův pokyn, že ne?“ zeptala jsem se, i když odpověď jsem už předem tušila.

„Ne…“ nesnažila se to má přítelkyně popřít. „Bylo to tehdy, když jí Saeros řekl o Vašem nadcházejícím sňatku. Měl to být její svatební dar…“ zamumlala neochotně, její hlas plný obav z toho, jak na to budu reagovat.

Ztěžka jsem polkla. „No… je to od ní rozhodně moc milé, že mi to věnovala i tak…“

„Ona není zlá, Riel,“ pronesla Almiel smířlivě. „Pouze jste se poznaly za dosti nešťastných okolností…“

„Já přece neříkám, že je zlá… a ani si to nemyslím…“ ujistila jsem ji bez váhání. „Jak se vůbec tehdy tvářila na tu novinku, že si mám brát Saerose?“

„Zprvu měla radost, že si její bratr konečně někoho našel… Když se dozvěděla, že jsi také v armádě, už tak nadšená nebyla…“ přiznala mi Almiel. „On ale nebyl z těch, kdo by si nechali mluvit do osobních záležitostí… takže se s tím posléze smířila… Říkala, že pořád lepší nějaká vojanda než ta husička Elanor.“

„Myslela jsem, že ji má poměrně ráda…“ podivila jsem se, když jsem si vybavila, jak ji tenkrát při našem prvním setkání bránila.

„Jako svou přítelkyni ano, ale ne jako choť svého bratra… na to ji nepovažovala za dost dobrou…“

„Hádám, že po tom našem rozhovoru v altánu ani mě ne, co?“ odtušila jsem, třebaže mne to už nijak výrazně netrápilo.

„Z toho si nic nedělej… podle ní je ho hodna snad jen jedna z Valier!“ zasmála se Almiel. „Třebaže tím, že si tě vybral za svou choť sám princ, jsi v jejích očích nepochybně stoupla…“

„To se potom divím, že se zakoukala do Glorfindela… od někoho podobného ražení bych očekávala trochu víc…“ prohodila jsem rovněž zvesela, ovšem žertem to bylo míněno jenom částečně. „Takový lord Ulmo by mohl být podle jejího gusta!“ navrhla jsem a říkala si, jestli by odmítla, kdyby jí tento Vala učinil stejnou nabídku jako mně.

„Lord Ulmo?“ opáčila Almiel, její tón cokoli jen ne uctivý. „O tom dost pochybuji. Vždyť která by se chtěla stát akorát jednou z jeho mnoha chotí? Prý dokáže být pozorný, to ano… ale pouze krátce… Jakmile se nabaží svého nejnovějšího přírůstku, vydává se opět na lov… nenasytný jako samo moře, které je jeho domovem.“