113. kapitola

    „Chtěla jsem s tebou jenom mluvit!“ zasípala ta elleth přidušeně. Ležela bezvládně pode mnou a byla tak vyděšená, že se ani nepokoušela bránit.

Okamžitě jsem ji pustila. Ne, že by mě k tomu přiměl její argument, jenom to nebyla Elanor… Co se to se mnou jenom děje? říkala jsem si, když jsem kvapně uklízela svou dýku zpět do pouzdra. To už se bojím i vlastního stínu, že bez váhání napadnu dokonce svou přítelkyni?

„Omlouvám se… já… myslela jsem si, že je to někdo jiný…“ zamumlala jsem rozpačitě a s tíživým pocitem viny jsem naslouchala, jak se Almiel zoufale snaží popadnout dech.

„A koho jsi… u všech… Valar… očekávala…“ vypravila ze sebe přerývaně, hrdlo pohmožděné od mého útoku.

„Jeden nikdy neví…“ chtěla jsem ji odbýt, ale ona se nenechala.

„Co tím míníš, Riel? Copak tu je někdo, koho musíš vítat se zbraní v ruce?“ otázala se podezíravě a podle zvuků jsem poznala, že se již zvedla ze země a přešla k posteli, na kterou ztěžka dosedla.

„Možná…“ vyhýbala jsem se přímé odpovědi. „Co tu vlastně děláš? O čem se mnou chceš mluvit, že to nesnese odkladu do zítřka?“

„Ono by to i sneslo, ale je obtížné zastihnout tě tyto dny o samotě…“ pronesla Almiel váhavě, hlas stále poněkud chraplavější než obvykle. „A já tuhle záležitost nechtěla probírat před ostatními…“

„Jakou záležitost?“ zamračila jsem se znepokojeně. Zastavila jsem se kousek od ní a v pěsti pravé ruky jsem nervózně žmoulala cíp své noční košile. Ať už mi Almiel hodlala sdělit cokoli, jistě to nebylo nic příjemného, když se sem kvůli tomu vkradla takhle pozdě v noci.

„Totiž… přemýšlela jsem o tom, cos mi tenkrát řekla…“ začala zdráhavě a mně se žaludek svíral úzkostí. „A chtěla bych začít znovu… v Eryn Galen… jestli mne tedy vezmeš s sebou…“ dokončila spěšně a okamžitě se chopila mé ruky.

„Prosím, Riel… Moc by to pro mě znamenalo…“ žadonila, aniž by mě vůbec pustila ke slovu. „Ani lord Elrond by proti tomu nic nenamítal, pokud ty budeš souhlasit. Budu ti klidně dělat komornou, pokud si to budeš přát, nebo osobní švadlenu… Nebudeš toho litovat, slibuji!“

„Almiel…“ vydechla jsem úlevou nad tím, že mi nenese žádné špatné zprávy. „Mileráda tě vezmu s sebou, pokud si to přeješ… ale…“ Nerozhodně jsem se odmlčela a dumala, jak jí šetrně leč srozumitelně sdělit, že v říši krále Orophera panují zcela jiné poměry než v Imladris.

„Ale?“ Téměř jsem si dovedla představit, jak mi ta osudem zkoušená švadlenka visí napjatě na rtech.

„Nu, věz, že jsou mnohem přívětivější místa než lesy Eryn Galen… Třeba Lórien…“ navrhla jsem jí posléze, příliš zbabělá, než abych jí řekla pravdu.

„Tam ale nikoho neznám!“ zaprotestovala, sotva jsem domluvila. „Navíc… já… tak trochu jsem doufala, že bys mě tam mohla naučit aspoň malinko zacházet se zbraní… Pro všechny případy, víš?“

Nevěřícně jsem se zasmála. „Já? Cožpak sis nepovšimla, že jsem slepá?“ připomněla jsem jí poněkud kousavě.

„Kdyby ses o tom nezmínila tak ani ne. Aspoň před chvilkou to tak vůbec nevypadalo,“ odvětila a já se znovu zastyděla za svůj ukvapený čin. Zřejmě to poznala z mého výrazu, protože mi vzápětí povzbudivě stiskla ruku. „To je v pořádku, Riel, byla to moje chyba. Neměla jsem tě tu tak přepadnout. Příště už si budu aspoň pamatovat, že nemám vstoupit bez vyzvání!“ dodala ještě laškovně, v marné snaze mě rozveselit.

„To by bylo opravdu lepší…“ pronesla jsem s povzdechem, než jsem klesla na lůžko vedle ní. „Proč ses sem vůbec tak vplížila?“

„Abych tě nevyrušila, kdybys náhodou už spala,“ přiznala Almiel zkormouceně. „Rozhodně jsem neměla v úmyslu tě vyděsit.“

„Ani já tebe…“ hlesla jsem, zatímco jsem konečky svých prstů jemně přejela po hebké kůži jejího krku, abych se ujistila, že jsem ji vážně nezranila. Nebránila se mému dotyku, nejspíš jí stejně jako mně chyběla blízkost někoho druhého. Možná proto jsem jí tiše navrhla, zda by nechtěla dnes v noci přespat u mě. A částečně i proto, že jsem se zdráhala zůstat zase sama.

„Znamená to, že s tebou můžu jet do Eryn Galen?“ vyzvídala Almiel, jakmile jsme se natáhly vedle sebe na prostorné lůžko.

„Pokud to opravdu chceš… ale měla bych tě asi varovat, že král Oropher není takový lidumil jako Elrond…“ přiznala jsem neochotně. Považovala jsem za svou povinnost ji o této skutečnosti zpravit, třebaže mě při tom jímaly obavy, aby si to náhodou ještě nerozmyslela. Mrzelo by mě to, neboť jsem již mezitím přivykla myšlence na její společnost a vidina toho, že budu mít v říši toho nadutce aspoň nějakou spřízněnou duši, mě naplňovala hned větší sebejistotou.

„Nehodlám se s ním stýkat tak často, aby mi to vadilo,“ odmítla si z toho naštěstí dělat Almiel těžkou hlavu. „A jestli mě naučíš bojovat, nebudu mít už vůbec důvod se ho obávat…“ poznamenala jakoby v žertu, nicméně z tónu jejího hlasu jsem poznala, jak moc je to pro ni důležité.

„Budu tě učit… ale musíme si při tom počínat obezřetně, aby se to nedoneslo králi. Asi by se podivoval, že neteř krále Gil-galada holduje zbraním…“

Tlumeně se zasmála. „A proč by ne? Mohl by snad od neteře tak chrabrého válečníka očekávat něco jiného? Já bych mu naopak řekla, že tě cvičil sám strýček!“

„Dobrý nápad! Třeba by tomu opravdu uvěřil!“ zvedla jsem i já koutky v pobaveném úsměvu. „Ostatně jsi si jistá, že tebe nikdo necvičil? Plížíš se lépe než vojenští zvědi!“ oplatila jsem jí tu zábavnou poznámku a očekávala další rozverný smích.

Jenže Almiel mlčela.