111. kapitola

     Byla jsem připravena na hněvivý výbuch, ale k mému nezměrnému údivu se kapitán bujaře rozesmál.

„To máš tedy pravdu! Věčná škoda, že jsem tě nepotkal dříve! Mohl jsem si celou tu nepříjemnou záležitost ušetřit!“ pravil s neskrývaným veselím.

„O tom vážně pochybuji! Někdo jako Vy by přece nenaslouchal radám pouhé elleth!“ odsekla jsem, poněkud rozladěná tím, že se baví na můj účet.

„A kdo říká, že bych ti naslouchal?“ znovu se zasmál Glorfindel. „Ne, má drahá Riel, já bych tě pojal za svou choť!“

Znechuceně jsem potřásla hlavou. „Velice zábavné!“ pronesla jsem kysele. Tak tohle mám za to, že jsem se mu snažila pomoct?! Že jsem si raději nehleděla svého! zalitovala jsem opožděně svého spontánního činu, ale z těchto úvah jsem byla rychle vytržena, jakmile kapitán znovu promluvil.

„Zábavné? Ty opravdu víš, jak muže povzbudit, Riel!“ poznamenal mírně dotčeně. „Když tě Thranduil požádal o ruku, tak ses mu také vysmála?“

„Do toho Vám vůbec nic není! Navíc Vy mne přece o ruku nežádáte!“

„A kdyby ano?“ nenechal se mou připomínkou zviklat.

„Potom bych si pomyslela, že to děláte jenom proto, abyste prověřil mou věrnost Thranduilovi. Protože jakákoli jiná možnost je pro mě nepřijatelná, obzvláště když vím, jak moc Vám na něm záleží,“ sdělila jsem mu odměřeně.

„Nejsi nějaká podezíravá?“ ohradil se proti mému nařčení. „Jiné ellith by byly přinejmenším polichocené…“

„Potom předneste svou nabídku jim a nikoliv mně!“ doporučila jsem mu důrazně. „Vím, co se stalo v Eregionu, a jak to prince sebralo… Proto si nemyslím, že byste zrovna Vy udělal vědomě něco, čím byste mu znovu tak ublížil! A pokud ano, pak nejste tím, za koho jsem Vás považovala!“

„Velmi dobře, Riel… Elrond mi ostatně říkal, že se strachuji zbytečně… Jeden ale nemůže být nikdy dost opatrný…“ prohodil bez sebemenšího náznaku kajícnosti.

Popuzeně jsem vystrčila bradu. „Uvědomujete si, doufám, že tímhle svým prověřováním jste nepřímo odpovědný za jejich zničený vztah?!“ obvinila jsem ho, neboť i když jsem oceňovala jeho starostlivost vůči princi, jeho metody se mi pranic nezamlouvaly.

„Nemusíš se hned tak durdit, Riel, a pokud tě to uklidní, pak věz, že ji jsem rozhodně o ruku nepožádal!“ ubezpečil mne a já to mlčky vzala na vědomí. „Ostatně jsem ani nemusel,“ dodal vzápětí. „Sotva mne spatřila, sama se mi div nevrhla do náruče! Pranic ji v tu chvíli nezajímalo, že večer předtím dala Thranduilovi své slovo! Měl jsem o tomhle snad před ním pomlčet?“

„A jste si jistý, že jste si to akorát špatně nevyložil?“ zeptala jsem se ho, aniž bych pořádně věděla proč. Rozhodně jsem se prince vzdát nemínila, i kdyby vyšlo najevo, že se tenkrát jednalo pouze o obrovské nedorozumění, tudíž to nebylo kvůli nějaké nápravě křivdy. Spíše jsem se snažila pochopit, jak ho ta elleth mohla takhle odporně zradit. Pravda, Glorfindel byl oslnivý, ale copak ji to oslepilo natolik, že docela zapomněla na svou lásku? A nebo Thranduila ani nikdy nemilovala? Šlo jí snad jen o to získat co nejprestižnější postavení?

„Špatně nevyložil?“ zopakoval po mně kapitán s despektem. „Tak mi pověz, jak si mám vyložit přítomnost jisté elleth ve svých komnatách ve velice pozdní hodinu a navíc ve značně sporém ošacení!“ vybídl mne posměšně a já se neubránila rozpakům, protože i když jsem neviděla, cítila jsem, jak mě jeho oči propalují.

„Ach tak…“ hlesla jsem. „To jsem netušila…“

„Netušíš toho ještě mnoho. Ale to ti nikdy nebrání v tom, abys někoho ukvapeně nenařkla, že?“ vyčetl mi Glorfindel a já zahanbeně sklonila hlavu. „Přesto musím říct, že se mi líbí vášeň, s jakou tak činíš… A nepochybuji o tom, že je to právě tohle, co na tobě Thranduila jako první zaujalo… Ještě že je to tak chrabrý ellon, jinak bych si o něj možná ještě začal dělat starosti…“

„Nyní přeháníte, kapitáne! Pokud si o něj chcete činit starosti, tak jedině kvůli jeho otci!“ ohradila jsem se poněkud nedůtklivě. Zřejmě to nemínil zle, ale po tolika letech, co jsem musela od ostatních vojáků snášet nejrůznější posměšky, jsem byla na podobné poznámky citlivá.

„To jsem si také činil, Riel, ani nevíš jak moc,“ zvážněl můj společník pojednou. „Proto mě uklidňuje vědomí, že bude mít po svém boku právě tebe. Ty se již nepochybně postaráš, aby neprovedl nějakou pošetilost.“

„Pokusím se…“ přislíbila jsem neurčitě. A v duchu jsem si říkala, co tak asi zmůžu proti králi Oropherovi s jeho neurvalým panovačným chováním. Glorfindelovi to však podle všeho stačilo.

„Věřím, že to společně zvládnete…“ pronesl s neochvějným přesvědčením a povzbudivě mi stiskl rameno. „A nyní běž už spát. To je rozkaz, vojáku!“ dodal ještě s předstíranou přísností, snad aby mě nenapadlo proti tomu protestovat.

Poslušně jsem mu popřála dobrou noc a zamířila zpět do domu, když mě ještě dostihl jeho podivně zastřený hlas. „Ptala ses, proč chodím v noci ven. Je to proto, že jasná zář Eärendilovy hvězdy mi dodává víru, že náš boj není marný… že stále máme naději… Kdybys někdy zbloudila ze své cesty a netušila, kam se dát, následuj ji a ona už tě vyvede z temnoty…“

Nemohla jsem se nad jeho vzletnými slovy nepousmát, zněla tak nezvykle z úst toho velkého válečníka, a přece to byla rada, jež mi měla jednoho dne zachránit život.