114. kapitola

    Hrozně moc jsem si v tu chvíli přála vidět, protože dusivé ticho, které se náhle rozhostilo v místnosti, mě naprosto zmátlo.

„Almiel?“ hlesla jsem a váhavě jsem natáhla ruku, abych se dotkla její tváře. Na konečcích prstů mi ulpěly vlhké krůpěje, tak jako stébla trav sbírají kapky rosy po ránu, a mě z toho zabolelo u srdce.

„Almiel… nechtěla jsem ti ublížit…“ omlouvala jsem se překotně, třebaže jsem netušila, za co vlastně. Co jsem řekla nebo udělala, že se jí to tak dotklo?

„Nic se přece nestalo, Riel,“ odvětila posléze, tón hlasu pečlivě zbavený jakýchkoli emocí. „S chotěm, jako jsem měla já, se jeden naučí našlapovat tiše dosti rychle. Ušetří si tak hodně ošklivých ran…“

Cítila jsem, jak mi do očí vstupují slzy. Když jsem si vybavila Belegovo chování a pouze si představila, že bych podobného ellona měla za chotě, zmocnilo se mě okamžitě zoufalství. Myšlenka na to, že bych ty surovosti musela snášet takřka každý den… ne, byla jsem si jistá, že bych raději volila smrt svou vlastní rukou a následné zatracení než jeho! O kolik byla Almiel statečnější než já, že to s ním vydržela až do konce!

„Odpusť, tohle jsem nechtěla… Netušila jsem, jaké vzpomínky to v tobě vyvolá…“ zamumlala jsem a poněkud neohrabaně jsem ji objala.

Důvěřivě se schoulila v mém náručí, ramena se jí slabě chvěla potlačovaným pláčem. Kolikrát asi takhle potají plakala ve své manželské posteli? napadlo mě, zatímco jsem ji konejšivě hladila po paži. Nebyla jsem ellonem a přece ve mně probouzela nutkání ji chránit. Nedovedla jsem pochopit, jak na ni mohl její choť vztáhnout ruku. A hlavně… proč? Jaké uspokojení mu přinášelo to, že zranil někoho slabšího? Cožpak toho neměl dost na bojišti? Proč jsou někteří ellyn takoví?

„Dosud si pamatuji každičký detail z onoho dne, kdy mi přišli oznámit, že Celegorm padl…“ pronesla Almiel znenadání a já mlčky naslouchala její nesouvislé zpovědi, přestože bych ji nejraději poprosila, aby mlčela. „Skoro jako kdyby se to stalo teprve včera… Nejtěžší ze všeho bylo předstírat zármutek… Nedokázala jsem uvěřit tomu, že jsem konečně volná… že ta noční můra konečně skončila… Trvala jsem na tom, že ho chci vidět… umožnili mi to… Dívali se na mě soucitně a s obavami, že se z pohledu na jeho zkrvavené tělo zhroutím… A mně se přitom chtělo tančit radostí! Tolikrát jsem o tomhle snila… tolikrát jsem si i říkala, že tomu snad nějakými bylinami napomůžu… Očekávala jsem nějaké výčitky… ale nepřišly žádné… žádné…“

Smutně jsem se pousmála. Jak jen jsme si s Almiel byly podobné! Ani já nepocítila žádné výčitky kvůli Belegově smrti! Jenom úlevu… Byla jsem snad proto špatným člověkem? Je chybou těšit se ze smrti svého nepřítele? Budeme za to jednou v Námově říši mrtvých souzeny? A odsouzeny?

„Několik nocí nato jsem nemohla vůbec spát… tolik jsem se bála, že se vrátí…“ pokračovala Almiel dál, hlas se jí jemně zachvěl, téměř jako kdyby se obávala, že i dnes by se její choť mohl nečekaně objevit v mé ložnici, aby ji krutě ztrestal za její zradu. „Když už jsem se únavou sotva držela na nohou, dostala jsem spásný nápad… Té noci jsem si přivedla prvního milence…“

Hořké zasmání zakončilo příval jejích slov a já ji k sobě bezděčně přitiskla ještě těsněji, jako kdybych ji tak mohla ochránit před ní samotnou.

„Cožpak tu nebyl někdo z rodiny… nebo nějaká přítelkyně?“ zeptala jsem se váhavě, i když odpověď jsem už tušila. Ostatně neudělala jsem já snad totéž s Daeronem?

„Naneštěstí to nebylo možné…“ povzdechla si Almiel lítostivě. „Mí rodiče už byli v té době po smrti a ty jeho jsem o nic žádat nechtěla. Beztak věřili tomu, že byl jejich syn dokonalý a stejně tak i naše manželství. Jak bych jim mohla vysvětlit, že se kvůli němu bojím oka zamhouřit? A mí přátelé… nu, řekněme, že Celegorm byl raději, když jsem trávila svůj čas doma a ne v cizí společnosti…“

Zatrnulo mi z toho, co naznačovala, beznaděj jejího konání mně tolik blízká a přesto bych nedokázala říct, jak bych se na jejím místě zachovala já. Na tom ale nezáleželo… hlavní bylo, že jsme přežily…

„Teď už nejsi sama,“ sdělila jsem jí s přesvědčením a novým odhodláním bojovat za sebe i za ni. „Budu tady pro tebe, když mě budeš potřebovat… Nemusíš se už ničeho bát…“

„A ty se nebojíš, že by se duše zemřelých mohly vrátit, aby nám ublížily?“ zeptala se Almiel úzkostlivě, její někdejší svůdná maska docela tatam, nyní připomínala spíše ustrašenou dívenku, která se před spaním ujišťuje, že žádní bubáci neexistují.

„Ne, lord Námo by něco takového nedopustil,“ odvětila jsem jí skálopevně, zatímco jsem si v duchu říkala, že zlí duchové ani nemají důvod opouštět jeho síně, aby trýznili živé… my si v tomhle totiž vystačíme sami. Když mi Almiel vzápětí vtiskla něžný polibek přímo na rty, plný nezměrné důvěry a vděčnosti, cítila jsem se jako podvodnice.

Neboť její choť Celegorm byl po celou tu dobu s námi… v její hlavě…