115. kapitola

    Ráno mě uvítalo hřejivými slunečními paprsky, kterými pohladilo mou tvář, následované jemnou rukou Almiel. „Vyhlížíš tak pokojně, když spíš…“ konstatovala, údiv a smutek, obojí tak zřetelné v jejím tónu. „Když však otevřeš oči, ta iluze skončí… neboť bolest, která se v nich skrývá, je nepřehlédnutelná.“

Netušila jsem, jak na tohle reagovat, a tak jsem se to nakonec pokusila zlehčit. „I ty jedna lichotnice!“ pronesla jsem laškovně, abych zamaskovala své rozpaky. „Tohle raději před princem nedělej nebo si ještě bude myslet, že je mezi námi něco víc než jen přátelství!“

„Některým ellyn vadí i pouhé přátelství…“ zavzpomínala trpce a já se na ni povzbudivě pousmála.

„Thranduil takový není. Naopak věřím, že bude rád, že jsem si našla přítelkyni,“ ubezpečila jsem ji, než jsem se pomalu posadila a ledabyle jsem si zastrkávala uvolněné prameny vlasů za uši.

„Nech mě, udělám to…“ odehnala Almiel mé nešikovné prsty a sama se chopila kartáče, který jsem příhodně nechávala na stolku hned vedle postele, a jala se opatrně rozčesávat mou zacuchanou hřívu. „A jak si můžeš být tak jistá?“ vrátila se okamžitě k původnímu tématu. „Kdoví, jak se bude chovat, až budeš jeho… vydána mu na milost a nemilost… tohle už nejednou učinilo i z původně mírumilovného ellona neuvěřitelného hrubiána.“

„Zapomínáš však, že já mu už na milost a nemilost vydána byla,“ upozornila jsem ji a vzpomínky na pár takových situací můj stesk po princi ještě zhoršily. „Nebo se snad domníváš, že jako choť by nade mnou mohl mít větší moc než jako můj velitel?“

„To máš pravdu,“ připustila Almiel. „Docela jsem pozapomněla, že jsi pod ním sloužila. A není to občas… trochu divné? Myslím jako… jestli nemá někdy tendenci zatahovat velitelské manýry i do vašeho soukromí…“

„Někdy ano…“ přiznala jsem s potutelným úsměvem, který i přes mou snahu nešel docela potlačit. „Ale zatím jsem nikdy neměla důvod ke stížnostem…“

„Och…“ vyklouzlo mé společnici, její ruka s hřebenem na okamžik strnula. „Nu… doufejme, že ho ani nikdy nebudeš mít… Není ovšem vyloučené, že jako jeho choti se ti budou protivit věci, které bys jako voják mlčky strpěla… Ne, že bych ti to přála… jenom… je lepší být na to připravena…“

„Ty tedy dovedeš potěšit, jen co je pravda!“ pokárala jsem ji mírně. „Mám už takhle dosti obav, než abych se trápila ještě tímto. Nevím, jak to všechno zvládnu… být urozenou dámou… matkou… dobrou chotí… přijatelnou snachou krále… O kolik bylo lehčí být prostým vojákem!“

„Nebude to tak zlé, uvidíš...“ uklidňovala mě Almiel spěšně, skoro jako kdyby si opožděně uvědomila, že mi s tím svým varováním neprokázala zrovna nejlepší službu. „Navíc to máš snazší o to, že už prince znáš… mnoho ellith vstupuje do manželství, aniž by o svých chotích věděly něco víc než jejich jméno… A pak ten strach ze svatební noci… a obavy, zda jim vbrzku dokážou dát syna… toho všeho jsi ušetřena…“

„To ano… jenže kvůli králi musím všechno tohle předstírat…“ povzdechla jsem si útrpně.

„Pořád lepší to předstírat než prožívat, Riel,“ připomněla mi Almiel, zatímco zručně splétala mé prameny do složitého copu. „A s králem si také jistě děláš starosti úplně zbytečně. Myslím, že budeš moct hovořit o štěstí, když si vůbec zapamatuje tvé jméno. Vždyť s tímhle se mnohdy neobtěžují ani choti. Řekla bych, že pokud na sebe nebudeš zbytečně upozorňovat a porodíš mu vnuka, aby jejich rod měl pokračovatele, můžete mít spolu velice hezký vztah založený na vzájemné lhostejnosti.“

Po tomhle jsem se neubránila zasmání. „Když to podáváš takhle, tak vlastně není důvod se něčeho obávat!“

„To není… koneckonců jsi přece neteř krále Gil-galada, ne nějaká děvečka, na to nezapomínej. Neznám sice krále Orophera, ale divila bych se, kdyby riskoval Gil-galadův hněv tím, že by se k tobě choval vyloženě hrubě. Navíc… podle všeho, co jsem měla možnost vidět, na tobě princi opravdu záleží... takže ani jemu by se to nejspíš nezamlouvalo. Otázkou ovšem zůstává, zda by byl ochoten se kvůli tobě postavit svému vlastnímu otci a veliteli…“

„Otázkou také zůstává, zda bych já po něm něco takového chtěla,“ sdělila jsem jí tiše. „Už takhle jsou vztahy mezi nimi dost napjaté…“

„Nu, třeba se to teď zlepší… Koneckonců se princ podvolí králově vůli a obětuje se pro blaho říše, když bude souhlasit se sňatkem s tebou. Tím by se mohl aspoň přechodně dostat do jeho přízně…“ dumala Almiel a já nemohla neobdivovat její důvtip. Jenže v tomhle případě bych na to zrovna nesázela.

„Podle mě to bude považovat za samozřejmost,“ pronesla jsem skepticky a vzápětí jsem vyjekla, když mě má společnice vykrákala za vlasy.

„Nevěř v nic dobrého a nic dobrého se ti také nepřihodí!“ napomenula mě s předstíranou přísností a já byla v tu chvíli ráda, že jsem k ní otočená zády, protože tak aspoň nemohla vidět obličej, který jsem po její poznámce udělala.

„A nekřeň se, to se pro dámu vůbec nesluší!“ pokárala mě vzápětí a mně došlo, že musela můj výraz zahlédnout v zrcadle.

„A co se sluší pro dámu?“ zeptala jsem se jí schválně.

„Mlčet a být poslušna svého chotě!“ odvětila bez dlouhého rozmýšlení, až mě napadlo, jestli něco podobného neslýchávala poměrně často.

„A proto jsi mě požádala, zda tě nenaučím zacházet se zbraněmi?“ dobírala jsem si ji na oplátku.

„Zapomínáš, že já chotě nemám, a po svých zkušenostech už ani žádného nehledám!“ odsekla Almiel rázně a konečně pustila mé vlasy, zřejmě spokojená s výsledkem svého dosavadního úsilí.

„To, že ty žádného nehledáš, ještě neznamená, že si žádný nenajde tebe!“ prohodila jsem docela nevinným tónem, aby Almiel nepojala podezření, že tomu hodlám maličko napomoct.