112. kapitola

    Ležela jsem v princově pohodlné posteli, avšak tentokrát mou mysl nezaměstnávaly sladkobolné vzpomínky na společné chvilky, kvůli nimž jsem v jeho komnatách setrvávala i po jeho odjezdu. Ne, byla to kapitánova slova, nad nimiž jsem stále ještě dumala.

Bylo by tak snadné ho za jeho čin odsoudit a musím přiznat, že by se mi tím notně ulevilo, jenže jsem to prostě nedokázala. Ne po tom všem, co mi pověděl. Představila jsem si sama sebe na jeho místě… a nebyla si vůbec jistá, jak bych se zachovala. Zatratila bych celý Gondolin a všechny v něm, jen abych zachránila Thranduila? Mohla bych s ním potom být ještě někdy šťastná? Nepřipomínal by mi každičký pohled na něj všechny ty zmařené životy, které jsem já kvůli svému sobectví nazývanému honosně láska zatratila?

V hloubi svého srdce jsem cítila, že on by mi tohle nikdy neodpustil… raději by zemřel spolu s ostatními, než-li žil s vědomím, že jeho záchrana byla vykoupena jejich utrpením. A jak bych o tom celém asi smýšlela z pozice Glorfindelovy chotě? Také bych mu zazlívala jeho volbu? Také bych pociťovala jeho oddanost králi a říši jako zradu? A mohl se on vůbec zachovat jinak? Vždyť jak by na něho bylo pohlíženo, kdyby opustil hořící město se svou chotí, a je tam ponechal jejich osudu? Za podobnou zradu by ho nepochybně čekal trest nejvyšší.

Tak proč jsem zprvu jeho jednání považovala za nemorální? Odpověď byla nasnadě… neboť jsem stále byla jen elleth… impulzivní a rozpolcenou mezi povinností a svými city… Bylo jen dobře, že pro mne už vojenská služba skončila… Jako princova choť snad nenapáchám tolik škody a neohrozím ničí životy svou nezodpovědností. Aspoň jsem v to doufala.

Trpce jsem se pousmála. Glorfindel se mýlil… to já potřebovala Thranduila, aby mě ochránil přede mnou samotnou… aby mi zabránil učinit nějakou pošetilost… Ale bylo mnohdy tak obtížné rozpoznat, co je správné a co ne… Čím jsem se měla při svém rozhodování řídit? Srdcem snad? Nebo výhradně rozumem? Tolik rozhodnutí jsem už za svůj život učinila… některá dobrá jiná méně… ale přála bych si byť jediné z nich změnit, když mne nakonec zavedly až do princovy náruče?

S tichým povzdechem jsem se otočila na bok a zabořila tvář do Thranduilova polštáře. Jeho vůně už dávno vyprchala, avšak okamžiky naplněné nespoutanou vášní a cituplnými slůvky ani čas smazat nedokázal. Ano, stále jsem se obávala návratu do Eryn Galen… a hlavně svého setkání s králem… avšak stesk po princi mi dodával nové odvahy, až jsem měla sto chutí vyrazit neprodleně do stájí a odtud rovnou do Oropherova království. Jedině pomyšlení, že bych tím lehkovážným skutkem zhatila všechny pečlivě připravené plány, mě stále drželo v zajetí ložnice. To a nejspíš také skutečnost, že jsem právě zachytila tichounký zvuk otevíraných dveří…

Předstírala jsem spánek, třebaže mým prvním impulzem bylo hrábnout po jedné z dýk, které jsem ze zvyku ponechávala vždy na dosah. Připadalo mi divné, že se můj noční návštěvník nerozpakoval vstoupit bez zaklepání, dokonce ani lord Elrond by něco takového neučinil! S obtížemi jsem polkla a napínala uši, abych zjistila něco víc. Jak by se mi nyní hodila má schopnost rozumět přírodě! Jenže v uzavřené místnosti jsem jen těžko mohla očekávat nějakou pomoc, tady jsem byla odkázaná jen sama na sebe.

Lehké kročeje se pomalu přibližovaly, měkké tlapky šelmy, která ví, jak se plížit ke své oběti. Dech se mi zadrhával v hrdle a srdce bušilo tak prudce, že jsem přes něj skoro nic neslyšela. Kdo jen to může být v tuto pozdní hodinu? A proč se ke mně přikrádá jako nějaký zloděj? Až do této chvíle jsem se v Imladris cítila zcela bezpečně… pod laskavým vedením lorda Elronda se všichni zdáli být spokojení a až na pár drobných výjimek přátelští, je možné, že to někdo po celou tu dobu pouze předstíral, aby se nikým nepodezírán chopil své příležitosti a zaútočil, až bude lord pryč?

Ne… nepředstíral… oponoval mi ihned uštěpačný hlásek v mé hlavě. To pouze ty jsi předstírala, že je všechno v pořádku… A nebo jsi už opravdu zapomněla na elleth, které jsi svými rozmary ublížila?

To přece nebylo vědomě! ohradila jsem se proti tomu otravnému hlasu mého vlastního svědomí.

S ní možná ne… Ale co Saeros? Dobře jsi věděla, co k tobě cítí, a přesto jsi mu dávala falešnou naději… pohrávala sis s ním… Zabila jsi ho!

Byla to nehoda… odmítla jsem chabě to ohavné nařčení.

Možná… ale kdyby nebylo tebe, nikdy by k ní nedošlo!

Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo… je mi to líto… snažila jsem se ukonejšit ten hlas, ale marně.

Zasloužíš si její nenávist… zasloužíš si trest, který tě z jejích rukou čeká! Život za život…

Ne! Zaťala jsem zuby, abych to nevykřikla nahlas. Ona nemá právo mne soudit! A už vůbec nemá právo ohrožovat život mého syna!

Tak co uděláš, hm? dostalo se mi posměšné odpovědi. Není tu nikdo, kdo by tě před ní mohl ochránit… Jsi sama… opět… bezbranná… neschopná… slepá!

I přes černý samet, který nemilosrdně halil mé oči, jsem vnímala, jak se nade mnou kdosi sklání… Ovanula mě jemná květinová vůně, sladká jako polibek Smrti. Bez jediného hlesnutí jsem skočila po svých zbraních a než se Elanor nadála, ležela na zemi a já jí tiskla ostří své dýky k hrdlu.

„Co tu pohledáváš?!“ vyštěkla jsem na ni rozlíceně. „A hleď, abys pro svou návštěvu měla opravdu pádný důvod, sic…“