116. kapitola

    „Už dost!“ zaúpěla jsem procítěně, zatímco na mě Almiel s Nimloth neúnavně špendlily další šaty. „Kolik těch rób mi vlastně šijete? Copak nestačí ta jedna svatební?“

Nimloth se pobaveně zachichotala. „A po svatbě bys chtěla chodit v čem? A nebo sis představovala, že až do porodu neopustíš princovu ložnici?“

„To ne… ale na běžné nošení přece postačí něco prostšího…“ namítla jsem a rukou jsem prozkoumala všechny tři vrstvy látek, které jsem na sobě měla nařasené, než jsem takřka zoufale potřásla hlavou. „Je tohle opravdu nutné?“

Almiel lehce netrpělivě smetla mou všetečnou ruku a znovu uhladila jemné pavučinky mých sukní. „Králova neteř nemůže chodit v něčem prostším. Navíc nezapomeň, že chceme, aby tě v Eryn Galen nikdo neodhalil jako někdejšího vojáka Riel. A k tomu převlek prostě patří. Ostatně…“ A švadlenka jemně pohladila moje vzdmuté bříško. „… v jednoduchých šatech bys tohle dlouho neskryla.“

„Nu dobrá… ale stejně mi připadá, že toho šijete zbytečně moc. Vždyť už to tu zkoušíme několik hodin!“ stěžovala jsem si dál. „Netušila jsem, že být dámou je tak náročné!“

„To ani není… pokud se tak ovšem už narodíš! A pokud vstupuješ do manželství netknutá!“ pronesla Mithrellas tónem ostřejším než nůžky, kterými právě stříhala plátno na spodničky.

„Třesky plesky!“ okřikla ji Almiel rázně, než jsem se vůbec zmohla na slovo. „Ty jsi snad urozenou dámou, že tu chceš rozdávat rozumy?!“

„To ne, ale jsem si docela jistá, že urozené dámy mají kůži hebkou a bez jediné poskvrnky… nikoli zbrázděnou jizvami!“ podotkla Mithrellas jedovatě a já zahanbeně schovala svá zápěstí ještě hlouběji do dlouhých rukávů svých nových šatů.

„Každý holt nemá to štěstí, aby se takhle narodil! O to úžasnější pak je, že k sobě s princem našli cestu!“ zašvitořila Nimloth okouzleně. Ale svou družku tím neobměkčila.

„Úžasné? Vzhledem k počtu ellith v armádě mi to zase tak úžasné nepřijde! Hádám se Riel nemusela ani moc snažit, aby si jí princ povšimnul!“ pokračovala s pohrdáním, jako kdybych snad Thranduila získala tím, že jsem se na nástupy dostavovala zásadně polonahá.

„On si jí nejen povšimnul, ale, pokud jsi to ještě neráčila zaznamenat, dokonce ji hodlá pojmout za svou choť!“ připomněla jí Almiel briskně, zatímco mi zručnými prsty stehovala živůtek.

„A proč by také neměl?!“ vyprskla ta jedůvka přezíravě. „Muži mají rádi, když je ženy poslouchají na slovo! A u Riel si tím může být takřka jist! Koneckonců si ji sám vycvičil!“

Její slova zakončená jízlivým zasmáním způsobila, že jsem skoro začala znovu vidět - rudě. Jen s velkým přemáháním se mi podařilo dostat svůj hněv pod kontrolu.

„Pokud bys měla zájem, Mithrellas, můžu ti půjčit své staré zbraně,“ nabídla jsem jí s vlídným úsměvem, který se mi kupodivu podařilo zformovat na rtech. „Třeba s nimi na Glorfindela uděláš konečně dojem, obávám se, že zatím si ani nezapamatoval tvé jméno. Měla bys to mít snadné… jak jsem vyrozuměla, tak v imladriské armádě není ani jediná elleth, takže tvé úsilí by rozhodně nemělo uniknout jeho pozornosti.“

Po téhle mé velkorysé nabídce se Almiel s Nimloth svorně rozesmály.

„Dobrý nápad, Riel!“ ocenila to má přítelkyně a ani druhá švadlenka nezůstala pozadu. „To bys měla určitě zkusit, Mithrellas! Však jsi tehdy Riel kapitánovu pozornost v aréně záviděla, tak teď bys ji mohla zakusit na vlastní kůži!“

„Neřekla bych, že by zrovna Glorfindela přitahovaly ellith se zbraněmi!“ namítla Mithrellas, ovšem její povýšený tón vzal mezitím poněkud za své.

„Myslíš?“ Sebevědomě jsem se pousmála jejím směrem. „Ale proč by mě potom žádal o ruku?“

Zachytila jsem šokované zalapání po dechu a pocítila jsem hluboké uspokojení. Nebylo marné zachovat si rozvahu, nedat na sobě ani náznakem znát své skutečné emoce a vzápětí s nadhledem a dobře volenými slovy svého protivníka udolat. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se tentokrát dokázala ovládnout, dávalo mi to naději, že si možná jako princova choť nepovedu nakonec tak úplně špatně. Jenže to jsem Mithrellas notně podcenila.

„On tě požádal o ruku? To jsi na něho musela udělat opravdu výjimečný dojem… raději se snad ani nebude ptát čím!“ procedila ta elleth kysele a já měla co dělat, abych rezignovaně nesvěsila hlavu.

Nezvládnu to… prostě nezvládnu! A pokud se neumím vypořádat s jednou prostořekou švadlenou, jak potom můžu doufat, že si poradím s králem a s těmi několika vyvolenými u dvora? Proč mě ještě Erestor nepoučil, jak se v podobných situacích zachovat? Mám s hlavou hrdě vztyčenou odkráčet? Nebo jí pohrozit trestem? Nebo se s ní dál hašteřit? Ani jedna reakce mi nepřipadala správná. Jenže podle naprostého ticha v místnosti bylo zřejmé, že přinejmenším nějakou ode mne ty tři očekávají…