117. kapitola

    „Klidně se i zeptej, ale raději jeho, neboť on se mi se svými důvody nesvěřil a já po nich nepátrala. Nač také, když jsem již dala své slovo Thranduilovi a nehodlám v tomhle ohledu nic měnit?“ pronesla jsem co možná nejklidněji a se sebevědomě vztyčenou hlavou jsem očekávala další Mithrellasinu jedovatou poznámku.

Když však švadlena znovu promluvila, byl v jejím hlase spíše smutek než zášť. „Škoda, že sis to neuvědomila dříve. Můj bratr tak mohl být dosud mezi námi…“

„Tvůj bratr?“ zopakoval jsem po ní nechápavě a sotva jsem ta slova vyřkla, došel mi jejich plný význam. „Netušila jsem…“ začala jsem, jen abych se bezradně odmlčela. „Je mi to vážně moc líto…“ zamumlala jsem posléze, i když jsem si dobře uvědomovala, že má omluva vůbec nic nezmění.

„Na lítost je již příliš pozdě, Riel,“ upozornila mě Mithrellas. „Přesto ti nepřeji nic zlého… jenom nemůžeš očekávat, že tě budu chovat v nějaké zvláštní oblibě. Nebyli jsme si sice se Saerosem příliš blízcí, ale rodina je rodina…“

„Já to chápu…“ hlesla jsem a v duchu jsem proklínala Nimloth s Almiel, že o této skutečnosti pomlčely. Cožpak to nepovažovaly za důležité? A proč se o tom Saeros nikdy ani slovem nezmínil? Pravda, o našich rodinách jsme toho zrovna moc nenamluvili, ale stejně mě mohl upozornit, když už mě tak neodbytně přemlouval k odjezdu do Imladris. „Mithrellas… asi mi to nebudeš věřit, ale… opravdu mi na něm záleželo… měla jsem ho ráda… dokonce moc… Byl mi drahým přítelem…“

„A proč mi tohle povídáš?! Domníváš se snad, že to zmírní mou ztrátu?!“ utnula mě ta elleth odměřeně. „Nechci poslouchat, jak jsi ho měla ráda, protože obě dobře víme, že kdyby ti na něm skutečně záleželo, tak bys nedala přednost jinému! Ublížila jsi mu a to už ničím neodčiníš! Prostě jen odjeď pryč… a doufej, že prince také nepřivedeš do záhuby!“

Mlčky jsem přikývla. „Brzy se mě už zbavíš,“ ujistila jsem ji. „A pokud… pokud ti vadí tvá práce pro mě… pak ji nedělej… Nechci tě tím zatěžovat, když… nu…“ Můj hlas slábnul, až se vytratil docela. Co mělo být původně laskavým gestem, vyznělo v mém podání spíše namyšleně. V diplomacii jsem rozhodně nevynikala a byla jsem si jistá, že kdyby byl mého nynějšího výkonu svědkem Erestor, vysmál by se mé neohrabanosti. Naštěstí Mithrellas nebyla tak kritická.

„Je to má povinnost,“ konstatovala prostě. „Navíc žádná zdejší švadlena neumí šít spodní šaty a košilky tak dobře jako já a když si lord Elrond přál, abys s sebou dostala tu nejlepší výbavu, tak já mu to přání vyplním. Krom toho si nemyslím, že by sis chtěla něco nechávat šít v Eryn Galen… aspoň ne hned… Proto ti také šiju spodničky ve dvou velikostech…“

„To je od tebe velmi pozorné… děkuji, Mithrellas,“ ocenila jsem její prozíravost.

„Jak jsem pochopila, tak Almiel tě bude doprovázet, tudíž ti je případně poupraví podle potřeby,“ pokračovala švadlena, jako kdybych ani nepromluvila. „A tohle…“ Zachytila jsem tiché kroky, jak zdráhavě přistoupila ke mně, a takřka neochotně mi cosi vtiskla do rukou. „… tohle se ti bude nejspíš také hodit. A teď mne omluvte… vezmu si své šití ven. Je tam příliš krásně, než abych toho nevyužila…“

Nebyla jsem si jistá, jestli ji opravdu zlákalo hezké počasí a nebo už měla prostě dost mé společnosti, nicméně se mi notně ulevilo, když za ní krátce nato zaklaply dveře. Vyčerpaná z rozhovoru s ní jsem klesla na židli, aniž bych přitom dbala Almieliných protestů, že se zraním o špendlíky a docela zmačkám ještě nedokončené šaty.

„Proč jsi mi o tom neřekla…“ vydechla jsem mírně vyčítavě, Mithrellasina averze vůči mně najednou zcela pochopitelná.

„Nenapadlo mě, že to nevíš,“ odvětila má přítelkyně a povzbudivě mě pohladila po rameni. „Riel… přece se tím nyní nebudeš rmoutit… Nebyla to tvoje vina…“

„Ale prosím tě!“ Podrážděně jsem smetla její ruku a zamračila se. „Vždyť i ty musíš vědět, že měla pravdu! Byl to tak milý ellon! A já ho zničila!“

„Posloucháš se vůbec?!“ vyjela na mě Almiel znenadání, s rázností, která mne zaskočila. „Proč v sobě pořád chováš tu utkvělou představu, že máš nad ostatními nějakou výjimečnou moc?! Jsi snad jednou z Valar, že o sobě takto smýšlíš?! Saeros byl dospělý ellon, dokonce bojovník! Nemyslíš si, že byl více než schopný se o sebe postarat a také o sobě rozhodovat?! Takovéto věci se prostě stávají! Kdyby býval padnul na bojišti, tak by sis to také vyčítala?! Vždycky tak připravená, ba přímo dychtivá vzít na sebe za něco vinu! Jako kdyby ses bála být aspoň na chvíli skutečně šťastná! Cožpak nemáš dojem, že si to po tom všem, čím sis v životě už prošla, zasloužíš?“

„Já nevím…“ zašeptala jsem sklesle. „Asi mám vážně strach být šťastná… protože to zatím nikdy netrvalo dlouho…“

„Tak se neboj, protože já a princ se už postaráme, aby to tentokrát vydrželo, ano?“ dodávala mi Almiel odvahy a já byla za její povzbuzení nesmírně vděčná, o to více, že jsem znala její pohnutou minulost. „A teď se běž projít, trocha pohybu ti jenom prospěje! A děťátku ostatně také! Potom si tě najdu v zahradách a dáme si spolu čaj, ano?“ navrhla natolik kategoricky, že bych si ani netroufla jí odporovat. Pousmála jsem se.

Byly jsme jako dvě části jednoho celku… dvě zlomené duše, jež v sobě vzájemně nalezly porozumění a oporu… Já ji chránila před démony, kteří ji sužovali v noci, a ona na mne dohlížela přes den… Byla jako mé druhé já… jako má rodná sestra.