52. kapitola

    Princ ale zrovna nepospíchal, aby mi své rozhodnutí vyjevil. Místo toho si mě pátravě prohlížel, až jsem si pod tím intenzivním pohledem připadala jako nahá. Několikrát jsem uhnula očima, aby se nestřetly s těmi jeho, ale posléze jsem vždy znovu vyhledala jeho tvář, tak poklidnou, tak neproniknutelnou, skoro jako hladina nějakého jezera.

„Bojíš se mne, Riel?“ zeptal se nakonec a ta otázka mě zaskočila natolik, že jsem zprvu vůbec nevěděla, co mu na to říct.

„Nepřemýšlej nad tím, prostě jen odpověz!“ vybídl mě, když jsem otálela.

„Ano, pane...“ připustila jsem neochotně. „Nebojím se Vašeho trestu, ale toho, že můžete tak lehce ovlivnit celou mou budoucnost. Nelíbí se mi, že má nade mnou někdo takovou moc.“

„Opravdu?“ pousmál se a bylo zřejmé, že jemu se to naopak líbí převelice. „Pak jsi ovšem neměla vstupovat do armády. Myslím si, že potřebuješ, aby ti někdo říkal, co máš dělat.“

Chtěla jsem jeho slova rázně popřít, ale nedokázala jsem to. Proč se také namáhat? Vždyť už beztak pravdu zná. „Ano, pane,“ přiznala jsem, i když ne úplně bez zahanbení.

„Ráda posloucháš rozkazy? Pověz!“ vyptával se Thranduil dál, zatímco ze mě ani na okamžik nespouštěl své pronikavé oči.

„Ano, pane.“

„Prozraď mi proč!“

Nervózně jsem si olízla vyschlé rty. „Nevím, pane,“ snažila jsem se mu namluvit avšak neúspěšně.

„Ale víš! Pověz mi to!“ trval na svém a já se kupodivu bez dalších vytáček podvolila.

„Protože když poslouchám rozkazy, plním přání někoho jiného... Nemusím s nimi souhlasit, ani nad tím dlouze rozvažovat, prostě to musím jenom udělat.“

Thranduil přikývl, jako kdybych mu právě potvrdila to, co si už dávno myslel. „Máš ráda rozkazy, protože pak neneseš úplnou odpovědnost za své činy. Jak jsi již v minulosti zjistila, není to zrovna příjemné, že?“

„Ne, pane.“

„Ale nyní jsi tu proto, abys tu zodpovědnost přijala. A byla za své činy náležitě potrestána. Jak myslíš, že tě potrestám, Riel?“ prohodil Thranduil ledabyle, jako kdyby tu vlastně o nic závažného nešlo. A přitom byl v sázce celý můj život!

„Nejsem si jistá, pane,“ vypravila jsem ze sebe, hrdlo stažené úzkostí.

„Jak by tě asi potrestal Daeron, kdyby tu teď stál místo mě? Co myslíš?“

Ztěžka jsem polkla. Nechápala jsem, proč to takhle protahuje. To se mu tolik líbí mě trápit a držet v nejistotě? Copak nemá ponětí o tom, jak je to nepříjemné?

„To netuším, pane,“ pronesla jsem s klidem, který jsem rozhodně necítila.

„Ne? Já ano, Riel. Vyloučil by tě okamžitě z armády. Ovšem vzápětí by ti nejspíš našel nějaké příhodné místečko poblíž... třeba ve stájích... a pravidelně tě chodil navštěvovat, abys mu mohla dokázat, jak vděčná jsi mu za jeho shovívavost.“

Zrudla jsem tak, že mě pálily i špičky uší. A nejhorší na tom všem bylo, že se patrně nemýlil. Přesně tohle by totiž bylo Daeronovi podobné.

„Proč mi to povídáte, pane?“ zeptala jsem se tiše, i když odpověď jsem už znala. Tohle měl být ten jeho rozsudek... akorát to podal takto, abych si uvědomila, že můj předchozí velitel by se zachoval úplně stejně. Jak jsem si jen mohla kdy myslet, že on je jiný?

„Proč, Riel? Abys věděla, co by tě čekalo pod jeho velením. Já ale naneštěstí pro tebe nejsem tak shovívavý. Nemíchám soukromé záležitosti s vojenskými, tudíž mě nemůžeš nijak přimět, abych nad tvým proviněním přimhouřil oko. Jsi si naprosto jistá, že ještě nechceš využít Saerosovy nabídky? Protože jakmile ti oznámím své rozhodnutí, nebude už cesty zpět...“

„Jsem, pane!“ přisvědčila jsem bez váhání. Tohle byla jedna z mála věcí, o které jsem byla přesvědčena nad vší pochybnosti.

„Dobrá. Tedy slyš...“