53. kapitola

    Upírala jsem oči na princova ústa, aby mi neuniklo ani slůvko, a v duchu jsem vyslala tichou prosbu k Valar. Netušila jsem, co od něho mohu očekávat, nicméně skutečnost, že už několikrát vůči mně projevil cosi jako pochopení, mě naplňovalo aspoň malou nadějí. Jenže zároveň s ní přišly i obavy, zda se tahle má naděje vbrzku neukáže být zcela bláhovou. Koneckonců to je velitel a i kdyby nechtěl, musí mě za moje hrubé porušení kázně náležitě potrestat. Přes to všechno jsem doufala v nemožné.

„Původně jsem ti chtěl dát na vybranou, ale ty už jsi mi sama sdělila, že bys ráda v armádě setrvala. Ovšem ani když přihlédnu ke všem známým skutečnostem, nemohu tvé nevhodné jednání přejít bez trestu…“

Thranduil se odmlčel a já skoro bez dechu čekala, co bude následovat.

„V jiném případě by bylo okamžité propuštění na místě, neboť voják, na kterého se nemohu za všech okolností spolehnout, mi je naprosto k ničemu. Jelikož však vím, jak moc o svou pozici ve vojsku stojíš, rozhodl jsem se ti dát ještě příležitost mi dokázat, že to, co se přihodilo, bylo způsobeno jen chvilkovým pomatením mysli a že se to nebude v budoucnu opakovat.“

Princ si naplnil pohár vínem z karafy a trochu se napil, než pokračoval.

„Za to, že jsem se takto rozhodl, vděčíš pouze svému střeleckému umu, jenž je příliš mimořádný, než abych se tě bez sebemenší lítosti zbavil. Avšak upozorňuji tě, že tě od dnešního dne budu bedlivě sledovat, a jakmile spatřím byť jen náznak nějakého pochybení, pak v armádě ihned končíš a nic ti již nepomůže, je to jasné?“

„Ano, pane,“ vydechla jsem úlevou a moje srdce v ten okamžik přímo překypovalo vděčností k němu, ačkoli jsem se zatím zdráhala plně uvěřit svému štěstí.

„Ještě se neraduj, neboť jsem dosud nedomluvil,“ snažil se mě zchladit princ, ale to se mu nemohlo podařit. Bylo mi jedno, jak mě potrestá, jenom když mě nevyhodí!

„Nyní k tvému trestu…“ začal pomalu, skoro jako kdyby mě chtěl postrašit. „Nehodlám tě uvrhnout do vězení, neboť to by byla akorát ztráta času. Namísto toho budeš po tři měsíce vést výuku lukostřelby pro nováčky, ostatních povinností budeš prozatím zbavena. Pokud budu s tvým chováním během tohoto zkušebního období spokojen, pak tě znovu zařadím do své jednotky a budeš se opět smět zúčastnit dalších výprav. Naneštěstí pro tebe jsem usoudil, že ještě nejsi natolik zralá, abys mohla sama vést vojáky, a tudíž tvé dočasné jmenování velitelem je tímto zrušeno. Nevylučuji nicméně, že pokud mne přesvědčíš, že jsi již na tak zodpovědnou pozici připravena, pak toho znovu nezvážím.“

„Děkuji Vám, pane,“ vypadlo ze mě dříve, než jsem se stihla včas zarazit.

„To nečiň, neboť s tebou stále ještě nejsem hotov!“ zareagoval princ chladně. „A pokud ti to není známo, pak se nehodí, aby voják skákal do řeči svému veliteli!“

„Odpusťte, pane,“ hlesla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli to opět nebude brát jako nemístné vyrušení.

„Doufám, že si nemyslíš, že z toho vyklouzneš tak lehce, neboť to opravdu nemám v úmyslu ti dopřát! Tvé neuvážené chování není pouze tvou hanbou, nýbrž hanbou celé armády včetně a především jejího velitele! A já podobné urážky beru velmi osobně!“ oznámil mi ostře a já najednou nevěděla kam s očima. Z jeho mrazivého tónu takřka tuhla krev v žilách, a kdyby mi už prve nesdělil, že mě zatím nehodlá vyhodit, pak bych právě v tuto chvíli ztratila veškerou naději.

„Když jsem si tě vybral z celé armády mezi těch pár vyvolených, vložil jsem do tebe svou důvěru, avšak ty ses mi odvděčila tím, žes ji prachsprostě pošlapala! Pokud jsi měla potíže s nějakým vojákem, jež jsi nebyla schopna řešit sama, pak jsi měla přijít za svým nadřízeným, kterým jsem, pokud jsi na to již pozapomněla, já a požádat mě, abych to udělal namísto tebe! Kdybys tak učinila, pak to nemuselo zajít tak daleko! Jenže ty jsi příliš hrdá, než abys přiznala, že na něco nestačíš, že?! A především proto sis vysloužila tento trest! Vysvlékni se!“