57. kapitola

    Princ znovu ustal ve vyplácení a místo toho mi zlehka přejel bičem po zádech, ale tak jemně, že to působilo spíš jako pohlazení.

„Copak, Riel... Začínáš mít potíže snášet svůj trest hrdě? Štěstí pro tebe, že jsem ti nepřikázal, abys byla zcela zticha... jinak bych zřejmě dnes nedělal nic jiného, než tě trestal za tvou neposlušnost...“

Thranduilův hlas zněl nezvykle chraplavě a mě na malou chvilku napadlo, jestli třeba také nezakouší podobné pocity jako já. Vzápětí jsem tu pošetilou myšlenku zahnala. Kdybych ho nějakým způsobem vzrušovala, tak by se přece dlouho nerozpakoval svou touhu ukojit.

„Pověz mi... proč jsi odmítla Saerose?“ otázal se znenadání a když jsem hned nezareagovala, uštědřil mi mírnou ránu přes záda. Zaštípalo to, ale naštěstí se mi podařilo zůstat potichu.

„Odpověz! To je rozkaz!“ nařídil mi a znovu mě uhodil.

„To je... má soukromá věc... pane!“ odsekla jsem mu přes zaťaté zuby.

„Možná! Ale Saeros je jedním z mých mužů, a tak bych chtěl znát důvod, proč jsi ho tak necitlivě odkopla!“

Další rána, tentokrát jsem trochu sykla.

„Do toho Vám nic není, pane!“

Ucítila jsem další švihnutí a zabořila jsem nehty ještě hlouběji do desky stolu. Thranduilovi tam očividně zůstane na dnešní den věčná památka. Ovšem daleko raději bych je zabořila do jeho tváře. Za tu jeho samolibost a panovačnost.

„Jsem tvůj velitel, Riel, na to bys neměla zapomínat! Tedy přinejmenším pokud takovýto trest nechceš podstupovat pravidelně! A nebo se vzpouzíš, protože naopak chceš?“ zeptal se mě a já v jeho tónu zachytila náznak posměchu.

„Ne, pane!“ odvětila jsem rázně, ačkoli jsem si tím nebyla ani trochu jistá. To, co jsem nyní zakoušela, bylo sladké mučení, které kazilo pouze pomyšlení, že až princ svůj výprask ukončí, pak mě prostě pošle pryč. Rozpálenou touhou a tolik dychtivou po milování s ním... Bylo to kupodivu ještě daleko lepší, než když jsem se sama řezala noži. Možná proto, že mě nyní netrápily žádné výčitky svědomí... koneckonců jsem byla pouze trestána za svá provinění... nemohla jsem to nijak ovlivnit...

„Odpověz mi!“ vybídl mě opět princ a koncem biče přejel po jednom z pruhů na mých zádech. Slabě to pálilo a mravenčilo a bylo to natolik příjemné, že se mi vlastně ani uposlechnout nechtělo. A tak jsem zarytě mlčela dál.

„Hmm... Umíněná a neposlušná... Myslím, že se mi tahle kombinace líbí...“ prohodil Thranduil a zasadil mi několik úderů bezprostředně po sobě. Jen stěží jsem potlačila měkké zavzdychání, které se mi již dralo mezi rty.

„Takhle trestáte všechny své vojáky, pane?!“ opáčila jsem vzpurně a doufala, že ho tím přiměju k trochu hrubějšímu zacházení. Ale Thranduil se akorát zasmál, skoro jako kdyby věděl naprosto přesně, o co se pokouším.

„Já jsem vždy pro individuální přístup, Riel. Doufám, že to náležitě oceňuješ...“ Tentokrát v jeho hlase zaznívalo pobavení.

„Měla bych snad?“

Po mém drzém dotazu ihned následoval další úder.

„Zatím jsem neslyšel, že by sis stěžovala... A nebo ty zvuky, které občas vydáváš, mám brát jako protesty?“

„Berte si je jako co chcete, pane! Beztak na mém názoru nezáleží!“

I za toto sdělení jsem si okamžitě vysloužila ránu.

„Ale ale, Riel... Hodláš se snad litovat? Měla jsi několik příležitostí svou situaci poněkud vylepšit, ale tys žádnou z nich nevyužila. Nemůžeš si pak stěžovat, že tě někteří Eldar neberou zcela vážně. Mají prostě pocit, že tak docela nevíš, co vlastně chceš.“

Jeho bič polaskal naběhlé pruhy na mých zádech skoro jako zručné prsty hudebníka struny harfy.

„A nebo víš? Pověz…“