54. kapitola
Nevěřícně jsem na něho zírala. „Pane?“ vypravila jsem ze sebe a hlas se mi přitom třásl. Hodlá mi snad udělit podobnou lekci jako Beleg? Tak krutý přece být nemůže nebo ano?
„To byl rozkaz, vojáku! A nehodlám ho opakovat!“ pronesl princ nesmlouvavě a nepřívětivě se na mě zamračil.
Cosi v jeho tónu mě zarazilo. Možná proto, že v něm nebyl ani náznak nějakého vzrušení. Zněl chladně a věcně jako jindy. Že by to byl pouze nějaký druh zkoušky? napadlo mě a poněkud se mi ulevilo. Jistě, to musí být ono… Rozhodně by se mu to podobalo víc, než moje předchozí představa, jak mi provádí totéž co Beleg.
Navíc mi přece prozradil, že mě hodlá bedlivě sledovat. Nejspíš si chce tímhle akorát prověřit, jestli bez váhání uposlechnu jakýkoli jeho příkaz. Nic jiného v tom určitě nebude. Jakmile mu ukážu, že jsem zcela poslušná, nechá mne nepochybně krátce nato odejít.
Odhodlaně jsem zajela rukama ke šněrování tuniky a po krátkém boji, jež s ním svedly mé nezvykle nešikovné prsty, se mi ho podařilo rozvázat. Jelikož mi Thranduil nedal žádný další pokyn, chvatně jsem ji přetáhla přes hlavu a pak jsem na něho vrhla tázavý pohled.
„Pokračuj!“ odpověděl na můj nevyřčený dotaz, načež se beze spěchu zvedl a zamířil ke mně.
Opět jsem znejistěla, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. Zhluboka jsem se nadechla a poté, co jsem odložila tuniku na nejbližší židli, jsem si neochotně sundala i košili. A ačkoli jsem si neopomněla stáhnout hrudník plátnem, stejně jsem ji hned stydlivě přitiskla k sobě.
„Myslel jsem, že jsi připravena přijmout svůj trest… Tak proč otálíš?“ zeptal se mě Thranduil, který se zastavil jen necelé dva kroky ode mě.
Provinile jsem sklonila hlavu. Pravda, proč? Předtím jsem byla odhodlaná udělat cokoli, abych směla zůstat v armádě. Jenže teď… teď už jsem si tím nebyla až tak jistá. Ne, že bych se k tomu nedokázala přimět, ovšem nechtěla jsem přijít o iluzi, kterou jsem si o svém veliteli vytvořila. Nechtěla jsem, aby se z něho vyklubal druhý Daeron. Toužila jsem sloužit konečně někomu, ke komu bych mohla chovat obdiv. A úctu. A do tohoto okamžiku jsem se domnívala, že on by mi mohl toto přání vyplnit. Tolik jsem doufala, že mne pouze zkouší, ale nyní bylo zřejmé, že mu jde o něco docela jiného. Ranilo mě, že jsem se v něm tak hluboce zmýlila.
Téměř nahněvaně jsem odhodila svou košili na zem a s očima zalitýma palčivými slzami jsem sáhla po tkanici nohavic.
„To stačí!“ zadržel mě princ a já si oddechla v domnění, že už je ta jeho podivná zkouška u konce. Jenže on mě ihned vyvedl z omylu, když mi přikázal, abych se rozkročila a dlaněmi se opřela o desku jeho stolu.
Uposlechla jsem a napjatě očekávala další rozkazy. Žádné jsem ale nedostala. Místo toho přistoupil ke mně a zlehka se dotkl obinadla na mých zádech.
„To nevyhlíží příliš pohodlně…“ poznamenal takřka soucitně.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak z boty vytáhl dýku, a neubránila jsem se lehkému zachvění. Co má u všech Valar v úmyslu?
Nadechla jsem se k protestu, ale to už jsem cítila, jak pruh plátna, jenž mě až dosud svíral, povoluje pod chladným ostřím zbraně. Kousla jsem se do rtu, abych nevyjekla, když má prsa nestydatě vyklouzla ven, jako kdyby čekala právě na tento okamžik. Jejich tíha mi nevyhnutelně připomněla, kým doopravdy jsem, a já je za to z hloubi duše nenáviděla. Ostatně si už ani nevzpomínám, kdy jsem k nim chovala něco jiného než nenávist. Jediným štěstím bylo, že nenarostla natolik, aby mi překážela při střílení, ale i tak mi přidávala na zranitelnosti víc, než by mi bylo milé. Jako třeba teď…
Zatímco jsem se ze všech sil pokoušela potlačit narůstající paniku, princ schoval dýku zpátky do pouzdra a z komody, která se nacházela kdesi za mnou, vyndal jakýsi předmět. Ze své nedůstojné pozice jsem neměla šanci rozpoznat, co to je, a proto jsem sebou polekaně škubla, když mi tou věcí přejel po holých zádech.
„Omlouvám se za tu látku, ale nebylo by správné, abys byla částečně zahalena, když jiní takovou výhodu nemají…“ vysmíval se mi princ.
Ztěžka jsem polkla. Už jsem tušila, co asi drží v ruce, a srdce se mi sevřelo úzkostí. Bič…
