59. kapitola

    Po princových slovech jsem sebou lehce škubla. A vzápětí jsem ucítila další úder přes své již dosti zkoušené pozadí. Tentokrát jsem ho ale vnímala jen matně, neboť myšlenkami jsem byla někde docela jinde.

Bylo to poprvé, co mi někdo položil takovouto otázku. Ti, kteří věděli, co se mi v mládí přihodilo, mě nanejvýš politovali a neopomněli zdůraznit, jaké mám štěstí, že jsem ten masakr vůbec přežila. Podle nich jsem za to měla být vděčná. Ale netušili, jak je to obtížné…

„Riel… Já stále čekám…“ vrátil mě Thranduilův chladný hlas zpátky do reality a nejspíš, aby měl jistotu, že mu opět věnuji svou plnou pozornost, uštědřil mi několik ran.

Už jsem je pomalu přestávala počítat. Beztak bylo zřejmé, že v tom svém vyplácení neustane, dokud nebude zcela spokojen. Ovšem o co mu vlastně šlo, to jsem zatím nepochopila.

„Já ale nemám, co bych Vám k tomu řekla, pane. Pokud si něco takového myslíte, tak Vás musím upozornit, že se mýlíte,“ oznámila jsem mu pevně a on znovu roztančil bič po mém těle, tentokrát si k tomu vybral má záda.

„Špatná odpověď, Riel. Ale já mám času dost…“

„Všechno máte přece v těch Vašich spisech, pane!“ odsekla jsem mu a snažila se ignorovat to zrádné šimrání, které se k mému znepokojení opět vrátilo. Oh, Valar, cožpak tohle nikdy neskončí?

„Já se ale ptal tebe!“

Svůj požadavek zdůraznil dalšími ranami, které můj stav nijak nezlepšily. Neklidně jsem přešlápla a snažila se myslet na cokoli jiného než na to, jak moc na mě tenhle způsob výslechu působí. Prsa jsem měla ztěžklá touhou a bradavky na nich ztvrdly do malých korálků a já mohla jen doufat, že si toho princ nepovšimne. Další důkaz toho, jak chabě se dokážu kontrolovat, byl zatím skryt v mých nohavicích, ovšem bylo jen otázkou času, kdy jejich slabá látka zvlhne natolik, že to nebude možné přehlédnout.

„Znovu Vám opakuji, že se mýlíte, pane. A co se mých jizev týče… mám prostě ráda bolest. Ostatně pokud vím, tak to u bojovníků není nijak neobvyklé…“ sdělila jsem mu se značnou dávkou přesvědčení.

Jenže on byl buď až příliš bystrý a nebo jenom pořádně tvrdohlavý, neboť se s tím nespokojil. „Tvoje lži ti zrovna na cti nepřidávají, Riel! A lhát svému veliteli už je přímo proti zákonu…“ A jako kdyby mě za to chtěl hned potrestat, zasadil mi několik důraznějších úderů.

„Proč se na to vůbec ptáte, pane? Nikoho před Vámi to nezajímalo. Pokud se domníváte, že nedokáži plnit své povinnosti, pak mne propusťte, ale k tomuto opravdu nemám, co bych Vám řekla,“ namítla jsem chabě.

„Skutečně, Riel? Vím, co dokáže bolest…“ zašeptal mi znenadání do ucha a já se neubránila zachvění. „… jak umí být sladká… osvobozující… vzrušující…“

Každé z těchto slov bylo jako zaklínadlo, které mne zbavovalo mé vlastní vůle a vnucovalo mi tu jeho. A já byla tak ochotná se mu poddat, až mě to děsilo. Nepamatovala jsem si, že bych někdy tolik toužila po spojení s ellonem. Ostatně nebylo proč. Zatím mi vždy přineslo jen bolest a nebo hořké zklamání. Ale nyní… Připadalo mi, jako kdyby princ byl přímo v mé hlavě… četl mé myšlenky… znal moje touhy… věděl, co tak moc potřebuji… Jenže také znal všechny mé hříchy… To vědomí mě poněkud probrala z mého okouzlení.

„A proč mi to říkáte, pane?“ zeptala jsem se ho a nenáviděla svůj nezvykle chraplavý hlas.

„Protože to, co provádíš ty, je víc než to. Neděláš to jen kvůli chvilkovému pocitu rozkoše. Ty to potřebuješ k životu. Je to jako kdyby sis sahala na hrudník, aby ses ujistila, že dosud žiješ…“

Než mě mohlo vůbec napadnout, co má princ v úmyslu, už jsem měla jeho levou dlaň přitisknutou ke svému srdci. Jeho dotyk byl hřejivý a sebejistý a jeho zlatavá kůže podivně kontrastovala s mou sněhobílou. A má citlivá bradavka byla jen maličký kousek od jeho palce.

Zatajila jsem dech, ale mé srdce mě zradilo, neboť se rozbušilo jako splašené.