55. kapitola

    Nejspíš jsem měla pocítit úlevu nad tím, že mě hodlá potrestat bičováním a ne něčím daleko horším, jenže než se tak mohlo stát, zachvátily mě docela jiné obavy.

Co když nebudu mít dost síly, abych jeho trest přijala hrdě a bez jediného hlesnutí, které by prozradilo mou slabost? Co když se neudržím a rozpláču se jako malá holka? To ponížení bych nesnesla! Jenže co když právě o to princi jde? Přinutit mě prosit o slitování, přimět mě zcela se podvolit jeho vůli?

„Již jsi byla někdy takto trestána?“ zeptal se Thranduil a já si nebyla jistá, jestli mě rozechvěl tón jeho hlasu nebo to, že mi znovu přejel bičem po hřbetě. Pomalu… skoro mazlivě…

Ztěžka jsem polkla. „Ne, pane.“

„Pak ti musím prozradit, že s tímto nástrojem lze dosáhnout lecčehos,“ oznámil mi natolik neurčitě, že se mi srdce rozbušilo prudčeji než předtím.

„Smím mít otázku, pane?“ odhodlala jsem se promluvit, aniž bych byla vyzvána.

„Mluv.“

„Kolik ran mi hodláte uštědřit, pane?“

Zaslechla jsem pobavený smích. „Věru rád bych ti to pověděl, Riel, protože si dovedu živě představit, jak musí být hrozné nacházet se v tvé současné pozici. Polonahá… opřená o stůl… tak zranitelná… a tak ustrašená… Ale pravdou je, že jsem se dosud nerozhodl… jednoduše ustanu, až dojdu k názoru, že jsi již byla náležitě vytrestána. Kolik na to bude zapotřebí ran, toho skutečně teď nedokážu posoudit.“

Okamžitě jsem zalitovala, že jsem se vůbec na něco ptala. Tohle jsem opravdu slyšet nepotřebovala!

„Předpokládám, že oceňuješ, že jsem si vykonání tohoto trestu vzal osobně na starost,“ pokračoval princ. „Představ si, kdybych o to požádal třeba Saerose… nepřivedlo by vás to oba do rozpaků? I když on by možná takovou příležitost uvítal… Koneckonců ses k němu nezachovala právě nejlépe.“

Pocítila jsem nával hněvu a raději jsem zaťala zuby, abych náhodou nevyřkla něco, co by mou situaci ještě zhoršilo. Bylo naprosto zřejmé, že se mne Thranduil snaží vyprovokovat, a já mu tu radost nemínila dopřát. Už takhle byla má dosavadní provinění dost závažná, než abych k nim ještě přidávala nová.

„Možná, že jsem ho sem měl pozvat… aby se díval, jak tě budu bičovat… Jak by se ti něco takového zamlouvalo?“ zeptal se mě vzápětí a já měla chuť na něho zakřičet, aby si nechal ty své řeči a konečně přistoupil k vykonání mého trestu.

„Nezamlouvalo, pane,“ pronesla jsem odměřeně a sevřela jsem pevněji hranu stolu s lákavou představou toho, že je to jeho krk.

„To věřím,“ konstatoval. „I když by ti to jako lekce pokory rozhodně prospělo. Ovšem já se rozhodl být k tobě laskavý, a proto jsme tu dnes pouze ty a já. Takže kdybys náhodou pocítila nezvladatelnou potřebu křičet, pak si klidně posluž.“

„Ne, pane! Dokážu snést bolest!“ odvětila jsem prudce.

Odpovědí mi bylo další zasmání, které mě vyvedlo z míry spolehlivěji než lecjaká slova. „To jsem již pochopil, Riel. Jenže já tu o bolesti nehovořil…“

Než jsem se stihla zeptat, jak to myslí, ucítila jsem na svých obnažených zádech první ránu.

Ostře jsem se nadechla, protože jsem na něco takového nebyla připravena, ale to byl také jediný důvod. Ačkoliv by princ jistě bez větších obtíží dokázal bičem rozseknout mou kůži, tento úder byl natolik mírný, že jsem zaznamenala akorát slabou štiplavou bolest, která rozhodně nebyla nesnesitelná. A ke svému zahanbení jsem si musela přiznat, že ani ne zcela nepříjemná.

Doufala jsem, že ty další budou horší, jenže buď se princ zatím jen rozehříval tím, že mi na zádech vytvářel jakýsi zajímavý geometrický vzor za pomoci biče, a nebo nic víc ani v úmyslu neměl. S obtížemi jsem polkla. Kůže, kterou během výprasku zasáhl, mě lehce pálila a mravenčila, ale to mi starosti nedělalo. Mnohem horší bylo jemné šimrání, které se mi pomalu šířilo podbřiškem. Zaťala jsem nehty do dřevěné desky stolu a pevně semknula víčka. Snažila jsem se soustředit pouze na pravidelné dýchání a nevnímat svou neustále se zvyšující touhu. Nicméně mi bylo jasné, že pokud s tím svým škádlením brzy nepřestane, pak před ním jen stěží utajím, jaký to má na mě vliv…

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode