Princ neúnavně pokračoval ve zdobení mých zad palčivými pruhy a já čím dál více ztrácela kontrolu nad svým tělem. Drobné šimrání, které jsem zprvu pociťovala, se mezitím změnilo v třepetání snad tisíců motýlích křídel, a já musela zatnout zuby, abych se ubránila občasnému zavzdychání. Nedokázala jsem ale plně potlačit ten neodbytný pocit prázdnoty, který se mě pozvolna zmocňoval, ani jsem nemohla zcela ignorovat vlhko mezi svýma nohama, jež se každým okamžikem zhoršovalo.
Rozpačitě jsem přešlápla ve snaze zaujmout nějakou méně vyzývavou pozici, protože poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby si princ povšimnul mého žalostného stavu v případě, že by se mi již na látce kalhot objevily nějaké podezřelé tmavé skvrny.
„Nehýbej se!“ okřiknul mě Thranduil přísně a na chvíli přestal s vyplácením. Využila jsem toho a zhluboka se nadechla.
„Pokud se nepřestaneš vrtět jako malá holka, přehnu si tě přes koleno a udělím ti výprask, jaký zasluhuješ! A na holou!“ varoval mě a já se po jeho slovech zachvěla.
Ne strachem... nýbrž vzrušením, neboť ta představa, jakkoli ponižující, mi připadala neuvěřitelně lákavá. Ale bylo mi jasné, že něco takového nesmím dopustit, pokud si chci zachovat své místo v armádě a aspoň zbytky důstojnosti.
„Ano, pane... odpusťte...“ vypravila jsem ze sebe přerývaně a snažila se setrvat na místě bez sebemenšího hnutí.
Jenže představa toho, jak ležím téměř nahá na princově klíně, mě nenechávala klidnou. A to ani mou mysl, natož pak mé tělo. Pro jistotu jsem začala nenápadně posouvat jednu nohu k druhé, připadalo mi totiž, jako bych ve své současné poloze přímo žadonila, aby se mě princ zezadu tvrdě zmocnil. A nebo to bylo pouze mé bláhové přání? Moje nenaplněná touha byla teď natolik silná, že takřka hraničila s bolestí. Tolik jsem potřebovala nějaký dotyk... tolik jsem potřebovala jeho...
Ta myšlenka mě poněkud probrala z mého omámení. Copak skutečně toužím po tom, aby si ze mě nějaký velitel zase udělal svou děvku? To mi nestačila ta trpká zkušenost s Daeronem? Měla bych být ráda, že o mě princ jako o ženu zatím neprojevil ani ten nejmenší zájem. Naopak se zdálo, že mě ani jako elleth nebere. Jistě... mělo by mě to těšit... jenže mě to na druhou stranu i značně zlobilo. Co mají ty druhé, co já nemám? Dokonalé vystupování... krásné šaty... ženské záliby... To vše mi vždy připadalo směšné a zbytečné, ale nyní... Žádný div, že princ raději půjde za nimi, co by ho také mohlo přitahovat na elleth oblečené do vojenské uniformy?
Vzápětí jsem se zarazila. Proč se vlastně lituji? Copak jsem horlivě neusilovala o čest smět tu uniformu nosit? Stačí mi snad tak málo k tomu, abych ji ze sebe chtěla servat, a namísto toho se navléct do směšných dámských šatů s vlajícími rukávy a to vše jen proto, abych zaujala prince? Jsem skutečně tak povrchní a směšná i sama sobě?
Znovu jsem pomalu pohnula nohou, ale tentokrát jsem si za to vysloužila mírný úder přímo přes zadek.
„Chceš mi tu snad zatančit?“ otázal se princ kousavě a přejel mi bičem po vnitřní straně levé nohy. „Ještě jsem s tebou neskončil a ty už se chystáš k odchodu?!“
Ucítila jsem jemné poklepání po stehnech a pochopila jsem, že se mám zase rozkročit. Neochotně jsem tak učinila a lehce se zachvěla, když mě opětovně přetáhl bičem a tentokrát mé pozadí tolik nešetřil.
„Nedovedeš stát chvilku klidně?!“ napomenul mne a opakoval ránu se stejnou silou. „Říkal jsem ti již, že vyžaduji kázeň... ovšem ty nedokážeš splnit ani tenhle jednoduchý rozkaz!“
Zavřela jsem opět oči a pokoušela se myslet na Belega, cokoliv, co by mi pomohlo se aspoň trochu sebrat, jenže princovy údery, kterými mě častoval, mi v tom značně bránily. Nohy se mi začínaly slabě třást a bylo čím dál obtížnější uvažovat rozumně. Zabořila jsem nehty hlouběji do měkkého dřeva stolu a zoufale si přála, aby do mě princ prudce vniknul a bez slitování mě drsně pomiloval.
Na okamžik jsem si dopřála sladkou představu toho, jaké by to asi bylo, a tentokrát už mi k mému zděšení vyklouzlo tiché avšak o to dychtivější zasténání.